Vývoj nožů
Nůž. Nejuniverzálnější, nejrozšířenější a nejhojněji používaný nástroj všech dob. V dnešní době narazíme na nože na každém kroku. V domácnosti, v obchodech, ve vojenství, na rekonstrukcích historických bitev. Každý z nás už někdy použil nůž. Jak však tento úžasný nástroj vznikl? A jak se vyvíjel? Nože prošly od svého vzniku v dobách pravěku dlouhým a rozvětveným vývojem, který je dovedl až do současnosti, kdy můžeme vidět prakticky jakýkoliv typ nože, na jaký si jen vzpomeneme. V této práci se podíváme na původ, vývoj a historické použití nástroje, bez kterého by civilizace nemohla existovat.
1) Od pravěku do moderní doby
Nejstarší nože na světě
O prvních nožích na světě se před několika lety mluvilo v Izraeli. Skupina archeologů objevila v jeskyních nedaleko Tel Avivu ostré úlomky kostěných pazourků, jejichž stáří odhadli na přibližně 200 000 let. Jejich stáří se podařilo odhadnout díky zkoumání kostí, které byly vedle úlomků nalezeny. Jak to tak vypadá, mohly by to být vůbec nejstarší nože na světě.
Tyto nože nebyly velké. Nejmenší byly velikosti lidského zubu, největší velikosti trsátka na kytaru. Nenesou totiž žádné známky broušení, po použití se nepochybně otupily a byly odloženy. Archeologové se domnívají, že malé nože byly odlamovány z nožů větších, které lovci používali k bourání velkých ulovených kusů nebo k hloubení skrýší. Žádné podobné zbytky nástrojů nebyly nikde jinde nalezeny.
Záhadou ovšem zůstává jejich použití. Vědci totiž zatím nedokážou vysvětlit, proč lovci používali „recyklované“ malé nože, když v okolí měli dostatek vhodného materiálu k vylamování nových nožů. Je tedy předčasné dělat unáhlené závěry. Je však skutečně možné, že celá historie vývoje nožů a chladných zbraní začala tímto objevem.
Původ a vývoj nožů
První nože pocházejí z doby paleolitu, což je starší doba kamenná. Původně se jednalo ostré kameny, které později získávaly mandlovitý tvar. O několik tisíc let později k těmto hrotům byly přidávány i rukojeti vyrobené ze dřeva nebo rohoviny. V některých kulturách se hroty nevyráběly z kamení, ale z obsidiánu, což je velice tvrdý a ostrý přírodní materiál. Se začátkem starověku se člověk naučil zpracovávat kovy, takže začaly vznikat nože z mědi a bronzu. Na území Jižní Ameriky se dokonce vyráběly nože ze zlata. Později, v době železné se začala vyrábět i ocel, z níž se v průběhu času stala ocel.
Nože se používaly k přípravě jídla, stolování, lovu, řezbářství a k boji. Lidé rychle přišli na to, že když mají v rukou nůž, jsou mnohem smrtonosnější. Bojové nože už se řadí mezi chladné zbraně. Používaly se a používají se jako nouzová zbraň v boji muže proti muži. Pokud se jedná o běžný nůž, je jeho primární funkcí krájení. S bojovými noži se dá sekat i bodat.
Středověké nože
Ve středověku se už nůž používal běžně, při hostinách krájel chléb a maso. Tento nůž byl většinou společný pro všechny hodovníky, někteří si však nosili své vlastní nože. Kromě nožů tu byly i lžíce, jejichž původ sahá až do doby kamenné. Ještě se však nepoužívaly vidličky, a proto bylo běžné napichovat na nože kousky chleba nebo masa, namáčet je v omáčce a vkládat do úst. Nůž se poté zapíchl do bochníků chleba, aby se z něj odstranila mastnota.
V této práci se podíváme na asi nejzajímavější nože, s jakými se můžeme v historii setkat. Pocházejí z různých období dějin a z různých koutů světa. A jak se dá logicky předpokládat, každý z těchto nožů má jiný tvar, materiál a využití.
2) Dýka - nejstarší chladná zbraň
Dýka je chladná zbraň tak stará jako lidská civilizace sama. Používá se jako řezací nástroj a také jako zbraň. V porovnání s nožem má delší a na obou stranách stejně tvarovanou čepel. Ovšem zatímco nůž slouží převážně k řezání, dýka je určena k bodání. Ale v závislosti na kultuře se vyvinuly dýky pro bodání i řezání.
První dýky se začaly vyrábět již před asi 20 000 lety v době kamenné. Nejprve se jednalo o pazourky, které tvořily hrot ostří. Zadní část byla tupá, aby se bezpečně držela v rukojeti. Postupem času se rukojeti vytvářely tak, aby lépe sedly do dlaně. Rukojeti se dělaly ze dřeva, rohů, kostí, ze všeho použitelného. Jsou známy i dýky vyrobené z polodrahokamů, jako jsou achát nebo nefrit, tyto se však používaly jen při obřadech.
S rozvojem metalurgie (věda o zpracování kovů) byly objeveny nové kovy, které se daly snáze opracovávat a dýky získávaly propracovanější tvary. Nejprve se na výrobu používala měď, která byla sice tvrdá, ale díky kování se dala vytvrdit, aby byla dýka ostřejší a špičatější. Jelikož však byly dýky z mědi, musely se dělat široké a obvykle trojúhelníkové.
V době 2000 let před naším letopočtem byla měď nahrazena pevnějším bronzem, což je slitina mědi a cínu. Tento kov byl vynalezen na území Mezopotámie, dnešní Střední východ. Díky tvrdosti bronzu se dýky stávaly lehčí a také bývaly zdobené různými ornamenty. Tvrdší čepel znamenala na bojišti výhodu. Vaše čepel bude velmi tvrdá, zatímco protivníkovi se zbraň zlomí. A díky tomu, že se bronz dal odlévat, se brzy vytvářely i kovové rukojeti.
A v prvním století před naším letopočtem se na scéně objevilo železo a výroba zbraní postoupila do další fáze. Zbraně byly ještě tvrdší a ještě lehčí. Surová ocel zůstala běžným materiálem k výrobě zbraní přibližně do 12. století, kdy technika vykování několika pásů surové oceli nakonec poskytla kov se všemi požadovanými vlastnostmi - pevností a možností tvarovat a udržet ostrost čepele.
Tvar dýky závisel na použitém materiálu a konstrukci. S rovnou čepelí se dalo lépe bodat, ale měkké kovy, jako měď nebo bronz nebyly vhodné k sekání a řezání. Řešení se nabídlo v podobě tvarování čepele. Úzká a rovná čepel sloužila k bodání, široká a zakřivená zase k řezání.
V průběhu dějin se objevily jen tři typy dýk. Jeden je k bodání, další je k řezání a třetí je kombinovaný. Zvláštním druhem je takzvané „stiletto“. Díky své pevné a velmi úzké čepeli má obrovskou průraznou sílu. Bodnutí stilettem jde přímo dovnitř, kde projde vším. Se skrytou zbraní se přiblížíte, vytáhnete, bodnete a odejdete.
Dalším typem je řezná čepel. Rychle se vytasí a řízne. Vytasí se jedním rychlým pohybem, takže lidé v okolí si ani nevšimnou, co se stalo. Tyto dýky byly hojně rozšířeny především v oblasti bývalé Persie. Zahnuté tam byly dýky i meče.
Třetí, hlavní typ je kombinací obou předchozích. Tyto dýky se objevují hlavně v současnosti v podobě loveckých a bojových nožů. U těchto dýk máme dlouhou zahnutou čepel, ale také zadní ostří, kterým člověk může říznout zpátky, když mine. Pevná zarážka (záštita) umožňuje velice silně udeřit i směrem dolů. Člověk tak má hned několik možností pohybů a jejich kombinací.
Dokonce i v současnosti se můžeme s dýkami setkat v armádách celého světa. Pro případ boje muže proti muži jsou jimi vybavovány přepadové oddíly, výsadkové diverzní jednotky a další zvláštní útvary.
3) Vrhací nože - zbraň pro boj na dálku
Vrhací nože se vyvíjely nezávisle na několika kontinentech, především pak v Africe a v Asii. První vrhací nože pravděpodobně pocházejí z Afriky, kde byly vytvořeny někdy v 7. století našeho letopočtu na území dnešního Súdánu, odkud se později rozšířily na jih do Konga. Jednalo se o vrhací zbraně zvané Kpinga, což byly masivní nože z několika spojených čepelí. Kromě nich se vyráběly i podobné nože zvané Kulbeda a Trombash. Byly používány při lovu, boji a rituálních obřadech.
Je ovšem zvláštní, že velmi podobné chladné zbraně se objevují i na nástěnných malbách v jeskyních na území Libye, jejichž původ se odhaduje na přibližně 1350 let před naším letopočtem. Zmínky o těchto zbraních se však za tu dobu z paměti místní kultury vytratily, tudíž tento nález nelze podrobněji prozkoumat.
Nezávisle na Africe se vrhací nože vyvíjely také v Japonsku, kde je používali proslavení ninjové, patrně nejslavnější elitní zabijáci všech dob. Ninjové používali hned několik druhů vrhacích zbraní, v japonštině „shurikeny“. „Bo shurikeny“ byly vrhací zbraně ve tvaru nožů a jehel, „Hira shurikeny“ zase slavné vrhací hvězdice a kříže. Jelikož je tohle článek o nožích, budeme se zde zabývat jen „Bo shurikeny“. Byly to nože a jehlice speciálně upravené a vyvážené tak, aby se s nimi dalo vrhat. Zvláštní kategorií japonských vrhacích nožů byly takzvané „kunai“, což byly dýky určené pro práci ve stylu nářaďových nožů. Později si toho všimli ninjové a původně pracovní nástroj přeměnili ve vrhací zbraň. Ninjové používali shurikeny na zneškodnění a zpomalení svých nepřátel, které později dorazili svými smrtícími zbraněmi.
4) Pevné nože na jednotlivých kontinentech a územích
Evropa
Velice zajímavý vývoj nožů a dýk proběhl i na starém kontinentu - Evropě. Zde se kromě nespočetných typů mečů vyvinuly i lovecké nože, dýky, tesáky a bajonety. Zbraně vycházejí z podobných základů, ale výrazně se od sebe liší.
Tesáky
Tesáky byly mohutné a robustní nože, které se poprvé objevily na přelomu 13. a 14. století. Používali je především lidé z nižších společenských vrstev. Tesáky měly obvykle rovné, někdy ovšem obloukovitě zahnuté čepel, které jim dávaly vysokou účinnost. V 16. století se tesáky staly prakticky pouze pracovními a loveckými noži. Tyto lovecké tesáky bývají dlouhé okolo půl metru, zpravidla 45 až 60 centimetrů a nejspíš se vyvinuly z německého meče známého jako Hibmesser.
Tesáky se používaly k usmrcení zvěře, kterou uštvali psi nebo postřelili lovci. V novověku se tesáky staly součástí stejnokrojů evropských myslivců. Kromě lesního hospodářství však našly tesáky své uplatnění i u banditů a lapků, ale také i u kupců, kteří tesáky používali jako zbraň na obranu.
Ve stejnou dobu se ale staly populárními i na jiném poli - v šermířských školách. Podle záznamů se až ve dvou třetinách zápasů bojovalo s dřevěnými tesáky a ne meči nebo dýkami. Především v Česku byly tyto souboje vyhlášené.
Falchion
Falchion je významnou sečnou zbraní srpovitého tvaru, používanou od vrcholného středověku přes pozdní středověk až po renesanci. Je to zbraň velmi podobná tesáku.
V německy mluvících oblastech se Falchionu říkalo „Malchus“. Od sečného útočného nože (Großes Messer, který se používal v 15. až 16. století) se liší tvarem jílce. Sečný nůž měl na jílci nanýtované dřevěné segmenty. Jílec falchionu se blíží jílci meče. Falchion je původní evropská jednoruční sečná zbraň. Je ostřená pouze z jedné strany a její konstrukce vycházela z perského meče Scimitaru, díky čemuž měl tvar šavle. Tato zbraň je kombinací univerzálnosti meče a průbojnosti a váhy sekery.
Stiletto
Stiletto je čistě bodná zbraň. Jedná se o velmi dlouhou hranatou a velmi ostrou čepel, která je zakončena ostrou špičkou. Díky této stavbě dokáže dýka snadno projít hluboko do těla protivníka a poškodit několik orgánů najednou. Původně byla dýka Stiletto vyrobena pravděpodobně v 15. století v Itálii, odkud se rozšířila i do dalších zemí.
Díky svým malým rozměrům se tato dýka nosila pod oděvy, nejčastěji v rukávu. Když bylo třeba zaútočit, jedním rychlým pohybem jste uštědřili protivníkovi smrtelnou ránu a opět zbraň schovali. Dala se použít i proti člověku v brnění, jelikož úzký hrot pronikl mezerami ve zbroji a helmě.
Vzhledem k tomu, že bylo Stiletto používáno tímto zákeřným způsobem, bylo jeho použití v mnoha městech zakázáno. Ale vždy se najde někdo, kdo žije v ilegalitě. A díky výše zmíněným výhodám skrytého nošení ji stále nosilo hodně lidí. V dnešní době je tato bodná zbraň oblíbena mezi gangy motorkářů. A v Rusku se Stiletto používá jako zbraň pomsty.
Bajonet
Bajonet je bodná a sečná zbraň, která se připevňuje k hlavni dlouhé střelné zbraně. Používá se pro případ, kdy zbraň selže, dojdou náboje nebo není dost času na nabití. V minulých stoletích se bajonety používaly prakticky po celé Evropě a také v Americe a koloniích světových velmocí. V dnešní době už je to však pouze doplňková zbraň, která se používá jen v krajních situacích.
Bajonet vznikl pravděpodobně ve Francii v 17. století, nejspíše zastrčením nože do hlavně pušky či muškety, které byly v té době krajně nespolehlivé. Díky tomu se voják mohl bránit při boji zblízka. První zprávy o tomto použití zbraně se datují již do roku 1647. Tento způsob však vyřazoval z činnosti střelnou zbraň, jelikož jí ucpal hlaveň. Logickým krokem bylo bajonet umístit mimo hlaveň. První takové pokusy se uskutečnily v roce 1678 ve Francouzské armádě, ale neskončily úspěchem, protože bajonet nasazený pomocí prosté prstencové objímky na hlaveň muškety občas odpadl při výstřelu, anebo byl při bodání stlačován směrem od ústí hlavně.
Někdy kolem roku 1687 se objevuje tulejový bajonet s násadou ve tvaru písmene „L“, díky které bajonet po pootočení držel u hlavně. Je možné, že k tomuto vývoji došlo zvlášť ve Francii i v Anglii. Ke konci století už byl bajonet součástí arzenálu většiny evropských mocností. Začátkem 18. století se ve Španělské armádě začalo experimentovat se sklopnými a výsuvnými bajonety, avšak k použití těchto bajonetů ještě nedošlo. První takové bajonety se začaly používat až v období Druhé světové války, především v bývalém Sovětském svazu.
Bajonety se hojně používaly až do poloviny 19. století, kdy už byly pušky natolik spolehlivé, že bajonety ztrácely svůj význam. Bajonety se začaly zkracovat, z délky až půl metru na velikost dnešního bojového nože. Definitivní konec velkého významu bajonetu znamenala První světová válka, kdy už bojiště kompletně ovládly pušky a kulomety. Široké řady vojáků útočící na nepřítele ze zákopů s nasazenými bajonety se stávaly živými terči nepřátelské palby. Od té doby se bajonety používají jen jako poslední možnost boje.
Ovšem až dodnes se vyskytují úspěšné případy bojů na bodák. V Bastře v roce 2003 byly na mostě dvě čety amerických vojáků přibité k zemi palbou asi stovky Fedaínů. Docházela jim munice, tak se rozhodli zaútočit. Nasadili bodáky a vyrazili. Když Fedaíni uviděli blýskající se čepele, začali utíkat. Přitom měli dostatek munice, převahu v palebné síle i výhodnější postavení.
Afrika
Kpinga
Kpinga je druh afrického nože pro boj zblízka i na vrhání, který se používal od 5. do 7. století. Je to starodávná zbraň, kterou používali příslušníci kmene Bangi na území dnešního Konga. Rozměry byly zhruba 46 x 35 centimetrů. Byla to zbraň, která se používala především k rituálním účelům, obřadům a také k boji v kmenových válkách. Každý vlastník si svůj nůž vyzdobil ornamenty symbolizující jeho kmen.
Na první pohled je něco mezi srpovitým nožem a opravdu hodně podivnou hvězdicí. Ve skutečnosti jsou to tři nože spojené do jednoho. Nahoře a „vepředu“ jsou čepele čistě bojového tvaru, poslední čepel (trn směřující k vlastníkovi zbraně) je vytvarován specificky jako symbol mužství. Díky velkému počtu hrotů se tento nůž mohl zabodnout jakoukoli stranou, kromě rukojeti. Díky své vysoké hmotnosti měl nůž Kpinga také mnohem větší razanci, než běžné vrhací nože a hvězdice. Když byl tento nůž použit v boji, údajně měl nadpřirozené schopnosti: dokázal překonat štít nepřítele a zabít ho zezadu. Je to pravda?
Nedávné zkoumání repliky tohoto nože dokázalo, že díky rotaci se jeden z „háků“ zachytí o protivníkův štít, ale hodem udělený pohyb způsobí, že nůž i nadále rotuje, čímž překoná štít a nakonec se svými ostatními bodci zabodne do zad či krku člověka chráněného štítem. To znamená, že k proniknutí obranou nepřátel využívá pohybový moment. Skutečně to tedy byla zbraň, která dokázala překonat nepřátelskou obranu. Mezi nepřáteli tato zbraň budila hrůzu. A to až takovou, že v 7. století bylo používání tohoto nože zakázáno právě tím kmenem, který ho vytvořil. Zůstaly nám po něm jen legendy a občas i nějaké zachovalé exempláře.
Střední východ
Damaškové nože
Damaškové nože jsou nože, které mají čepel vyrobenou z damascénské oceli. Damašková ocel je termín odvozený od syrského města Damašek. Přes toto město byla kdysi tato ocel dovážena. Damašková ocel je velice kvalitní a houževnatý materiál. Její charakteristickou vlastností jsou zvláštní vzory, takzvané „mramorování“.
Původní metoda výroby damaškové oceli není známa. Mnoho kovářů se pokoušelo přijít záhadě výroby damaškové oceli na kloub, ale nepodařilo se jim to. Vznikl tak akorát nepravý damašek, takzvaný „pattern-weld“, který je vyráběn svařováním do vzorů. Tato technologie se nazývá „damaskování“. Pomocí ní se vyrábějí i damaškové nože.
Damašková ocel byla dříve používána na výrobu mečů a damaškových nožů. Dnes se však používá i na výrobu šperků, a to především díky nádherné kresbě materiálu. Damaškové nože jsou opravdu kvalitní a krásné.
Zbraně, s nimiž se ve středověku setkali křesťanští poutníci do Svaté země a které je dnes možné vidět v některých muzeích, se vyznačují skvělými mechanickými vlastnostmi a zvláštní kresbou na povrchu, která připomíná vlnky na vodní hladině. Materiál je označován různými názvy jako například „bulat“, „pulad“, „damascénská ocel“ nebo „wootz“. Čepele byly vyráběny na rozsáhlém území od dnešní Sýrie po Indii a za nejlepší byly považovány perské čepele vyrobené na území dnešního Íránu. První nálezy se datují do doby roku 300 před začátkem našeho letopočtu a poslední známé zbraně jsou asi ze sedmnáctého století. Potom technologie zanikla a zájem o ni se začal znovu projevovat v období rozmachu průmyslové výroby a prudkého rozvoje ocelářství.
Některé exponáty byly podrobeny chemickým analýzám a zjistilo se, že chemické složení není nijak standardní, pohybuje se u jednotlivých prvků v poměrně velkém rozpětí a také mechanické vlastnosti kolísají. Obecně se dá říci, že se jedná o ocel s obsahem uhlíku okolo 1,5 procenta a s nízkými až stopovými obsahy karbidotvorných prvků, z nichž nejrozšířenější je vanad. V první polovině 19. století se ve zbrojovce ve Zlatousti podařilo vyrobit bulat ruskému metalurgovi Anosovovi a jeho meče sklidily velké uznání na průmyslové výstavě v Londýně v roce 1851. Některé prameny uvádějí, že také arkansaský kovář James Black, který vyrobil nůž pro legendárního průkopníka a vojáka Jima Bowieho, znal technologii výrobu wootzu. Potom je technologie opět zapomenuta.
Ve druhé polovině minulého století se objevují snahy o znovunalezení ztraceného technologického postupu. Na jedné straně se využívají archeologické poznatky a na druhé straně pátrají metalurgové, jako například S. Srinivasan a S. Ranganathan z indického metalurgického institutu a především J. D. Verhoeven, profesor univerzity v Iowě. Výzkumy v této oblasti se zabývají také mnozí další, někteří v teoretické a jiní v praktické rovině. Profesor Verhoeven spolupracuje s nožířem Alfredem Pendrayem a daří se jim vyrobit čepele z wootzu. Rovněž v Rusku je několik kovářů, kterým se nezávisle podařilo wootz vyrobit.
Jižní Asie
Nepál. Velmi odlehlá země tyčící se na vrcholcích nejvyššího pohoří na světě. Právě toto místo je rodnou hroudou Gurkhů, kteří jsou známi jako kočovní bojovníci využívající zahnutou zbraň na pomezí nože, mačety, meče a sekery. Čtyři zbraně skombinované do jedné. To je nůž Kukri.
Kukri
Kukri je sečná zbraň z Nepálu, kde se tradičně vyrábí již tisíce let. „Kukri“ je jen jeden z několika názvů používaných pro tento mačetový nůž. V Nepálu se této zbrani říká také „Khukri“, „Khukuri“ nebo „Kukkri“. Je to zbraň, která si nalezla své místo jak v boji, tak i v samotné nepálské kultuře.
Kukri má robustní čepel, která je zahnutá a směrem ke špičce se rozšiřuje. Díky tomuto neobvyklému tvaru má tato zbraň velice dobré sečné vlastnosti. Jsou známy případy, kde se podařilo bojovníkovi s tímto nožem amputovat protivníkovi ruku jediným seknutím. Výhoda tohoto nože je ta, že dosáhnete maximální účinnosti za minimální námahy. Délka nože bývá obvykle kolem třiceti centimetrů, ale existují i verze s délkou okolo jednoho metru. Konec rukojeti, který se nazývá „Cho“, má tvar kravského rohu a o jeho užití se dodnes spekuluje. Někteří říkají, že díky tomuto zakončení nůž nemohl vypadnout z ruky. Mnozí však mají za to, že díky tomuto tvaru z nože snáze skapávala krev, takže rukojeť nebyla tolik mastná. Jílec zbraně nemá záštitu a bývá vyroben z černého dřeva, buvolí kůže nebo slonoviny. Velikou zvláštností jsou však dva zářezy na konci čepele, které měly obrannou funkci. Díky němu jste mohli zachytit zbraň protivníka, otočit ji a použít proti němu. Kukri nože se nosívají v sadě, která kromě nože samotného obsahuje ještě tři části: Karda (malý ostrý nožík), Chakma (malá ocílka na broušení) a pochva (pro oba nože a ocílku).
Historie Kukri se datuje už do doby před počátkem našeho letopočtu, kdy je obyvatelé Nepálu používali k odražení útoků dobyvatelských vojsk Alexandra Velikého. A když dokáže nějaká zbraň zastavit druhého nejmocnějšího vládce dávných dob, o kterém mnozí dokonce mluvili jako o neporazitelném, je to skutečně účinná zbraň. Tento nepálský nůž se tradičně používal převážně na tři věci: na divočáky, na sekání dřeva a k boji. Pokud jste byli dostatečně dobří, dokázali jste jím i hodit. Zbraň pro boj z bezprostřední blízkosti se tak stala smrtící i na dálku. Je to taková nepálská obdoba indiánského tomahawku. Nože kukri se dokonce používají ještě dnes. Kromě obyvatel Nepálu je používají také jednotky Gurkhů v Britské armádě, kde slouží již 200 let a mají speciální povolení k nošení svých tradičních zbraní.
Jihovýchodní Asie
Malajsie. Malá stát v jihovýchodní Asii, jenž je domovem jednoho z nejdrsnějších bojových umění na světě - Silat. Toto bojové umění využívá velice rychlé, zákeřné a smrtelně nebezpečné techniky. Ale jako v mnoha jiných bojových uměních se i v tomhle používá několik smrtících zbraní. Konkrétně dvě, a jsou to nože. Ovšem tyto chladné zbraně jsou naprosto odlišné od čehokoliv, co bychom mohli najít v jiných částech světa.
Kris
První z nich je vlnitá dýka zvaná Kris. Kris je srdcem malajských lidí, stejně jako samurajský meč pro samuraje. Kris je tím samým pro malajského bojovníka. Kris je vytvořen především pro bodnutí. Během smrtícího útoku bojovník Silatu napadne protivníka ze strany a zabodne mu čepel hluboko do břicha.
Útok Krisem je smrtící, protože poškodí několik orgánů najednou. Když pronikne do břicha, poškodí játra a plíci a způsobí šok v břišní dutině. Jedním z klíčových cílů Krisu je srdce. Kris se pak otočí a cestou ven zláme žebra. Dvojitá škoda jedním úderem.
Kerambit
Bojovníci Silatu jsou tak obávaní i proto, že jejich zbraně mohou být děsivě malé. Jednou z nejmenších čepelí je Kerambit. Kerambit je malý, zahnutý nůž pocházející z jihovýchodní Asie. Na Filipínách se nazývá Karambit, v Indonésii a Malajsii Kerambit. Z těchto oblastí se rozšířil i do západní kultury jako nůž pro sebeobranu. Je velký jako váš palec, široký jako dlaň. Na konci má hák, který není vidět.
Kerambit je tak malý, že nepřítel neví, zda je bojovník Silatu ozbrojený, dokud není pozdě. Syrovou podstatou smrtící síly Silatu je to, co nevidíte. Bojovník má u sebe spoustu zbraní, čepele, které nevidíte. Ani si nevšimnete, že vás bojovník bodl.
Technika Kerambitu je v Silatu možná nejzákeřnějším útokem ze všech. Bojovník Silatu nejdřív zaútočí zespodu a rychle sekne protivníka do zadní strany kolen. Cílem jsou šlachy a zadní stehenní svaly, které drží protivníka na nohou. Pak bojovník zaútočí nahoře na krk. Hluboká rána přesekne krční žílu. Rána kolenem do hrudníku uvede protivníka do dokonalé polohy pro finální útok - rychlý hák do levého oka. Během čtyř bleskurychlých pohybů je nepřítel oslepen, nemůže stát a vykrvácí.
Východní Asie
Japonsko, období feudalismu. Země legendárních bojovníků samurajů. Samurajové byli symbolem vysokého morálního kodexu a cti. Každý správný samuraj vlastnil samurajské meče: katanu, wakizashi a dýku tantó. Jelikož je tohle práce o nožích a dýkách, zaměříme se jen na samurajskou dýku tantó.
Tantó
Tantó je japonský nůž či dýka, kterou nosil samuraj společně s dlouhým mečem (katanou) a středním mečem (wakizashi). Tento nůž či krátký meč sloužil samurajům pro boj ve stísněných prostorech a také na seppuku - rituální sebevraždu (vulgárně nazývanou harakiri). Když musel samuraj spáchat seppuku, použil krátký meč wakizashi, žena pak dýku tantó.
Od určité doby mohl tuto zbraň nosit i prostý lid. Meče totiž mohli nosit pouze samurajové, šlechta Japonska. Rolníci tyto nože používali na obranu proti loupeživým banditům.
Dlouhý meč katana byl dlouhý obvykle 100 centimetrů, střední meč wakizashi měřil okolo 70 centimetrů a tantó, nejkratší meč, byl dlouhý 30 až 45 centimetrů.
Dýka byla vyrobena stejným způsobem jako samurajský meč. Na výrobu se použily dva druhy oceli - tvrdá a poddajná. Poté, co se ocel rozžhavila do barvy slunce, se ocel několikrát rozštípla a překryla, čímž vznikla velice pevná ocel o tisíci vrstvách. Díky tomu byla čepel tvrdá, ale zároveň pružná. Po zakalení ve vodě se čepel ohnula do své konečné podoby a tím vznikla dýka tantó. Díky této speciální technice jsou japonské meče považovány za nejlepší chladné zbraně všech dob.
Oceánie
Maorští válečníci. Všemi obávaní bojovníci z ostrova Rapa Nui, jejichž kultura byla založena na neustálých válečných konfliktech. Bojovali o mystické médium zvané „Mana“, ze které čerpali sílu. Pro získání této síly od svých nepřátel prováděli dokonce rituální kanibalismus svých mrtvých obětí. Jelikož byli Maorové ostrovní národ z oblasti Tichého oceánu, používali k výrobě svých zbraní přírodně dostupné materiály.
Maorský žraločí nůž
Tato zbraň Maorů z ostrova Rapa Nui působila zranění jako břitva. Obušek se žraločími zuby využíval zbraní vrcholového predátora oceánů. Je to v podstatě motorová pila ze staré Polynésie. Trhá, seká, řeže jako za starých časů. Díky přivázaným žraločím zubům zbraň prořízne maso a cestou ven v podstatě zničí kůži a maso. Je to velmi účinná zbraň. Je to úderová zbraň na pomezí mezi nožem, pilou a obuškem.
Byla to zbraň vyvinutá pouze a jen pro boj, která dokáže během několika málo sekund utrhnout člověku končetinu. Nechává to v ráně úlomky žraločích zubů. Uvnitř fungujícího svalu tak úlomky způsobí ještě větší zranění.
Severní Amerika
Specifické nože se samozřejmě objevily i na území Severní Ameriky, kde je vytvářeli severoameričtí Indiáni. Samozřejmě že až do příchodu bílých osadníků neznali indiáni ocel, takže používali přírodní materiály. Nejčastěji používaným materiálem se stal obsidián, což je přírodní materiál výrazně tvrdší než ocel.
Skalpovací nůž
Typická zbraň severoamerických indiánů, především pak Comanchů. Tyto nože byly přibližně dvacet centimetrů dlouhé. Jejich rukojeť byla dřevěná nebo z paroží a čepel byla vyrobena z obsidiánu, a někdy také z oceli nebo kamene.
Válečníci z indiánského kmene Comanche dělali ze svých padlých nepřátel trofeje svými smrtícími, jako břitva ostrými noži. Skalpovací nůž. V jedné vteřině neviditelný, v další smrtící. Je snadné jej rychle vytáhnout a použít. Ani jej neuvidíte. Během vteřiny dokážete s tímto nožem učinit 5, 6, 10, 20 zásahů do obličeje nebo kamkoliv do těla. Neexistuje jediné bezpečné místo. Díky rukojeti ze dřeva nebo z parohu se skvěle drží a na to, aby byl indián tichý a rychlý, nepotřebuje dlouhou čepel. A přesně to bylo něco, v čem indiánští bojovníci excelovali - v boji na krátkou vzdálenost.
Comanchský nůž dokáže mrtvého nepřítele snadno skalpovat. Skalpování se provádělo tak, že indián odřeže kůži na hlavě a potom prudce trhne pramenem vlasů, čímž se kůže oddělí od lebky.
Zdroje: