Damašková ocel
Původ damaškové oceli sahá až do starověké Indie, kde s největší pravděpodobností započali s výrobou této vysoce kvalitní oceli.
Postupem času se ocel začala prodávat více a více na západ nejprve na území dnešní Sýrie a Turecka díky čemuž ocel vděčí za jméno, protože se nejprve dovážela a prodávala ve městě Damašek.
Později se nejen ocel, ale i tajemství její výroby rozneslo po celém středomoří i do kontinentální Evropy.
Damašková ocel je svatým grálem kovářů. Doslova se jedná o ztracené umění, které se již po více než tisíc let snaží kovářští mistři celého světa napodobit.
Avšak stále se nedaří přijít na tajnou techniku starých mistrů.
Jeden z pokusů o napodobení staré techniky je překládání a svařování dvou typů ocelí, kde je jedna s vysokým obsahem uhlíku a druhá s podstatně nižším obsahem uhlíku.
Díky tomuto vznikne takzvaná „překládaná ocel“, kterou dnes známe právě jako damaškovou ocel.
Dnešní damašková ocel je podstatně snazší na výrobu než její mnohem starší verze, avšak i přes několik rozdílů se jedná o vysoce kvalitní ocel, která snoubí vlastnosti tvrdé křehké vysokouhlíkové oceli a měkké houževnaté nízkouhlíkové oceli, díky čemuž je finální produkt velice tvrdý, ale zároveň houževnatý.
Tato metoda snoubí tedy to nejlepší z vlastností obou ocelí.
Výroba překládané damaškové oceli je sice v poměru s původní pravou ocelí snazší, ale i přes to se jedná o složitý a velmi pracný proces, který vyžaduje spoustu zkušeností a zručnosti.
Základem skládané damaškové oceli, jak již bylo řečeno jsou dva druhy ocelí, které se spojí do takzvaného základního paketu.
Důležité však je dodržet systém prokládání, kde za jednou vrstvou tvrdé oceli musí být vrstva oceli měkké, jinak celý proces pozbývá smyslu.
Poté co se poskládá základní paket, nastává čas pro první ohřev.
Ocel se nahřívá do vysoké teploty těsně okolo bodu tání, díky čemuž se struktura oceli uvolní tak, že je schopná propojit jednotlivé molekuly oceli a vytvořit tak jednolitý kus.
Tento proces ale vyžaduje mimo jiné i použití tavidla, bez kterého by se ocel spojila velmi špatně nebo vůbec.
Pro tento případ se používá nejčastěji tetraboritan sodný, který roztaví vrchní vrstvu okují, které následně vytvoří téměř tekutou strukturu a napomáhají ke kvalitnímu sváru.
Poté, co je ocel ohřátá na správnou teplotu, se paket pod tlakem úderů kladiva kovářsky svaří, čímž vznikne jeden kus oceli, který se vytáhne do delšího prutu a nasekne se uprostřed.
Poté se opět ohnou oba díly k sobě, obalí se tetraboritanem sodným, a celý proces se opakuje.
Postup se opakuje do té doby, než je kovář spokojený s množstvím vrstev v oceli a kvalitou svárů mezi nimi.
Damašková ocel může být tvořená desítkami stovkami tisící ale i desetitisíci vrstvami!
Avšak po dokování damaškové oceli, se teprve dostáváme na startovací čáru.
S takto připravenou ukovanou ocelí začíná práce na samotném produktu.
V případě že se jedná o čepel, se zpracování dělí na dva směry.
Prvním je zpracování oceli kovářskou cestou, kdy je tvar nože co nejvíce proveden za tepla kováním a je zde nejméně promarněného materiálu.
Tento způsob však není vhodný pro jemné a složité kresby, které se při kování mohou pozměnit a ztratit svůj původní vzhled.
Druhým způsobem je obráběná metoda, kde se tvar čepele vybrousí nebo vyřízne podle záměru nožíře a struktura tak zůstane v nepozměněném stavu, avšak je zde mnohem více promarněného materiálu.
Poté, co je dokončen požadovaný produkt, ať už se jedná o nůž šperk nebo jakýkoliv předmět, je potřeba nechat vylézt strukturu damaškové kresby.
Tento proces je započatý broušením damaškové oceli, kde se od hrubého broušení přechází k jemnějším a jemnějším brusivům.
Po dobroušení oceli do požadované jemnosti, je výrobek vystavený působení kyseliny, která povrchovou strukturu naleptá a nechá tak vyniknou onu jedinečnou kresbu, která je nejznámějším charakteristickým znakem damaškové oceli.
Využití damaškové oceli je převážně u čepelí pro chladné zbraně, avšak není omezená pouze v tomto ohledu.
Díky její překrásné kresbě, která se dá tvořit od jednoduchých linii až po složité obrazce, má uplatnění i v uměleckém pojetí.
Existují damaškové rytířské zbroje, prsteny a různé šperky ale také umělecké předměty, které svou jedinečností a charakteristickou kresbou zdobí jakékoliv místo kam se usadí.