Rytíři starého Japonska

Samurajové byli japonští bojovníci, kteří po celá staletí bránili hranice Japonska a sváděli boje uvnitř země. Prosluli vysokou morálkou, dokonalým ovládnutím bojových umění a také zběhlostí v ovládání různých druhů zbraní. Pojďme se s těmito japonskými rytíři alespoň letmo seznámit!

Edgar Pachta

Japonské vojsko ve čtvrté bitvě u Kawanakadžimy r. 1561 (autor: Xiang Ling) Zdroj: archív autora článku

 

K hlavním ctnostem samurajů patřily odvaha, čest, spravedlnost a oddanost. Jejich morální kodex se nazýval Bušidó neboli „cesta válečníka“.

Japonec v samurajské zbroji na kolorované fotografii z 19. stol. Zdroj: archív autora

Výraz samuraj pochází ze slovesa „saburou“, které znamená sloužit. Lze tedy předpokládat, že samuraj byl válečník, který sloužil svému pánovi. Slovem samuraj v žádném případě nebyl označen žádný z význačných bojovníků Japonska 13. a 14. století, neboť se považovali za ctihodné přímé vazaly rodu (gokenin), kteří vedli do voje skupinu stoupenců (samurajů). Slovo „samurajové“ tedy označovalo přívržence nějakého mocného válečníka, kteří žili buď přímo v jeho domácnosti, nebo na jeho pozemcích, a museli vždy bojovat po jeho boku.

Situace se změnila v tzv. Období válčících států, kdy potomci starých válečníků, kteří si vážili svobody nadevše, postupně ztráceli svou nezávislost, protože náklady na válku se neustále zvyšovaly a vojska se rozrůstala z původních tisíců na statisíce mužů. Nakonec Tojotomi Hidejoši (1537–1598) v r. 1588 přinutil všechny válečníky, aby si vybrali ze dvou možností: buď se vzdát svých pozemků a obdržet za ně rentu, nebo si je ponechat a platit daně, ovšem jen jako rolníci. Navíc všem, kteří se rozhodli stát válečníky – samuraji – zaručil výsadu nosit dva meče (katana a wakizaši), které se staly symbolem jejich postavení v japonské společnosti.

Jízdní samuraj v plné zbroji; tradiční japonská grafika Zdroj: archív autora

 

 

Od středověku do raného novověku se zásadně změnil životní postoj samurajů. Zatímco původně samurajové uvažovali pragmaticky, a raději z boje ustoupili, aby zabránili zbytečným ztrátám na životech a plenění svých držav, u pozdějších myslitelů se tento postoj vytrácí; pozdější samurajové kladli až přemrštěný důraz na smrt, neboť ochota zemřít sloužila k jejich odlišení od ostatních vrstev společnosti.

Období válčících států

Samurajové v boji Zdroj: archív autora (Lexikon samurajů)

Období Sengoku (Sengoku Džidai), což znamená doslovně „období válčících států“, je velmi dlouhá éra občanských válek v Japonsku. Začalo na sklonku období Muromači roku 1477 tzv. válkou Ónin a protáhlo se až do r. 1615; následovalo poměrně stabilní období Edó. Bylo charakterizováno bojem mezi nejvýznamnějšími feudálními pány zvanými daimjó, o získání kontroly nad celou zemí.

Do poloviny 16. stol. byly japonské armády po skončení kampaně rozpuštěny a naprostá většina ašigarů i samurajů se vrátila ke své práci na farmách. Tak se dělo až do období Sengoku, kdy někteří daimjó s dostatečnými zdroji začali udržovat stálé armády a usilovali o zavedení specializovaných druhů vojsk, především pěchoty.

Dobývání pevnosti v 16. stol. na dobové kresbě. Všimněte si střelců z arkebuz na hradebních ochozech Zdroj: archív autora

Jedni daimjó vedli neustálé války s jinými, často na popud svých vlastních vazalů, kteří požadovali více půdy a v případě, že by je daimjó ignorovali, hrozili vzpourou, jíž se říkalo gekokujo („ti dole svrhnou ty nahoře“); klany si totiž zjednávaly respekt svými schopnostmi, nikoli rodokmenem. Z toho plynulo, že daimjó, který si nedokázal udržet autoritu, byl svržen svými vazaly, nebo dokonce svými vlastními potomky. Za nejpopulárnější příklady gekokujo byly považovány klany Takeda a Uesugi.

Jízdní samuraj vyzbrojený halapartnou naginata Zdroj: archív autora (Lexikon samurajů)

Hierarchická skladba závisela na faktorech, jako je urozenost nebo doživotní vazalství k rodu, na aspektech společenských a vojenských. Na vrcholu této pyramidy stáli daimjó spolu se svými blízkými příbuznými a rodinou; následovali doživotní vazalové rodu, kteří dlouhá léta sloužili svému pánu; na dalším stupni byli vazalové, kteří do služeb vstoupili dobrovolně nebo z donucení, po porážce svých dřívějších pánů.

Důležité změny

Válečník a státník Ieyasu Tokugava (1543–1616) zavedl dva principální typy daimjó: na vyšší příčce stáli tzv. fudai, na nižší tozama. Patřilo k dobrému vychování, že feudálové nižší kategorie budou prokazovat náležitou úctu těm výše postaveným.

Důstojník jízdní gardy s přilbou se strašidelnou maskou a vakem horu na zádech. Původní japonská grafika Zdroj: archív autora

Po většinu období Sengoku se od všech samurajů očekávalo, že v době jakéhokoli konfliktu budou připraveni na bitevním poli se svými zbraněmi, zbrojí a koněm. Kromě toho bylo žádoucí, aby každý poslal do služeb svého pána vojáky, jejichž množství záviselo na bohatství léna, které užíval. Tímto způsobem nábor potřebných vojsk spočíval na samurajích. Tito s sebou přiváděli další samuraje nebo rolníky, kteří opustili svá políčka, aby se stali pěšáky ašigaru.

Sběratelská figurka pěšího samuraje s kopím jari Zdroj: archív autora

Každý samuraj musel přispět určitým počtem vojáků v svislosti na bohatství svých pozemků, každý klan uplatňoval svá vlastní kritéria, protože musel udržovat rovnováhu mezi silou a bohatstvím. Např. klan Šimazu při mobilizaci v r. 1578 použil kritérium, že držitel jednoho cho (0,8 ha rýže, což se rovná 30 koku, tzn. množství rýže, potřebné k vyživování jednoho člověka za rok), by měl dodat dva muže: mistra a následovníka, který mistrovi asistoval (ekvivalent evropského rytíře a panoše?); za každé další cho o jednoho muže víc, takže majitel deseti cho měl přispět 11 vojáky: jedním mistrem a 10 muži. Od každého cho se očekávalo, že poskytne zbroj a rýži na 30 dní, během nichž měl klan sloužit v poli. Kromě těchto vojáků existovali sluhové čili wakato, kteří nebyli ozbrojeni, přenášeli pouze nářadí a plnili funkci sloužících, nosičů a dělníků.

Sběratelská figurka samuraje-arkebuzíra Zdroj: archív autora

Extrémně se zachoval klan Hojo, který zverboval pod trestem smrti všechny muže od 16 do 70 let, čímž utrpěla jeho ekonomika.

Samurajové mohli být pěší i jízdní, přičemž jezdci se těšili větší úctě.

V době války samurajové jedli dvakrát denně. Jídla se skládala z dávek rýže, ryb a sušené zeleniny, nakládaných švestek a mořských čas. Rýže byla zabalena do plátna a přepravována syrová, protože po tepelném zpracování rychle podléhala zkáze. Rýže se mohla smažit nebo vařit v železné přilbě, která sloužila jako improvizovaný hrnec.

Figurína flétnisty v tradičním japonském kroji, v Městském muzeu Moravská Třebová Foto: E. Pachta

Elita v sedlech

Bojová výstroj samuraje a jeho koně Zdroj: Royal Armouries in Leeds/archív autora

Japonský bojovník musel být velmi zručný v umění Kjuba no miči, tzv. v ovládání koně a jumi neboli dlouhého luku. Šípy byly z bambusu a měly kovové hroty různých tvarů, aby byly co nejúčinnější. Jízdní lukostřelci byli nadále používáni především jako záloha, pro přepady rozvolněných formací a pro útoky na křídlech, kdy dokázali zabíjet nepřátele s naprostou přesností na velké vzdálenosti. Používali taktiku „létajícího jeřába“, při níž sledovali kruhovou formaci, napadajíce nepřítele v kruzích za neustálé střelby; museli to být zkušení jezdci, ovládající svého koně koleny, protože obě ruce měli zaneprázdněné lukem. Proti hořlavým cílům používali také zápalné šípy.

Významné místo v japonské kultuře zaujímá dodnes kjúdó neboli umění lukostřelby Zdroj: archív autora

Navzdory tradici jízdních lukostřelců se luk nedal použít v boji muže proti muži, a nechával lučištníka bezbranného před protiútoky pěších vojáků, kteří stále více používali delší kopí jari. Na druhou stranu mohla kopí posloužit k rozbití protivníkovy obrany prostřednictvím razantních útoků nebo k rychlým, sečným úderům v boji muže proti muži. Proto v období Sengoku převládlo v oblíbené výzbroji samurajské kavalerie kopí nad lukem.

Japonský dlouhý luk a různé typy šípů Zdroj: archív autora (Lexikon samurajů)

Jezdectvo tak veškerou sílu svého obávaného útoku soustředilo do ocelových hrotů. Vysoká morálka povzbuzovala jezdce k boji a zcela zavrhovala myšlenku na útěk, jejím hlavním rysem byl šok, oblíbenou formací byl klín, ideální pro prorážení útvarů nepřítele. Jezdectvo hrálo významnou roli také při defenzívě a průzkumu bojem proti nepříteli, krytému polním opevněním, stejně k prolomení nepřátelské linie v průběhu bitvy.

Kavaleristé nosívali na zádech připevněnou sašimono čili standartu v barvách a s emblémem klanu zvaným mon.

Jízdní samuraj s lukem Zdroj: archív autora (Lexikon samurajů)

Elitní jezdectvo tvořilo gardy, které zajišťovaly bezpečnost náčelníků klanů; jako distinkci nosili gardisté na zádech vak, tzv. horo.

Japonec ve výstroji jízdní gardy s vakem horo, na kolorované fotografii z 19. stol. Zdroj: archív autora

 

 

Významná pěchota

Ti nejchudší samurajové, kteří si nemohli dovolit koně, sloužili jako pěšáci, nosili plnou zbroj a specializovali se na používání různých typů zbraní.

Sběratelská figurka samuraje vyzbrojeného halapartnou naginata Zdroj: archív autora

Všichni samurajové byli mimo jiné vyzbrojeni mečem katana, tvoříce elitní těžkou pěchotu jako součást hlavní bitevní linie, a vyráželi vpřed, aby se s nepřítelem střetli muž proti muži. Katana byla v boji muže proti muži velmi účinná. Její neuvěřitelně ostrá čepel rozsekávala těla nepřátel a její plochá část sloužila k odrážení úderů, takže samurajové nemuseli nosit na ochranu štíty. Až 800 let staré čepele katan mají dodnes zachovalé ostří. Jejich dokonalé kvality bylo dosaženo i několikanásobným kováním a kalením čepele, která musela být po dokončení tak ostrá, že přesekla ve vzduchu poletující hedvábný šátek.

Meče katana v Městském muzeu Moravská Třebová Foto: E. Pachta

V 16. století se objevil kratší typ meče, zvaný wakizaši. Na rozdíl od katany, jejíž celková délka se pohybovala kolem 100 cm, nebo jí podobné tači (až 150 cm), měřily wakizaši jen 30–60 cm, takže byly vhodnější pro boj v těsných prostorech. Samurajové nosili obvykle za pasem oba meče, jejichž sada se nazývala daišó. K soupravě patřila krátká dýka tantó, sloužící mimo jiné i k úpravě vlasů majitele.

Dekorativní napodobenina meče wakizaši Zdroj: sbírka autora

Samurajové s jari se přizpůsobili téměř všem možným situacím v bitvě. Používali moči jari (ruční kopí) dlouhé 2,5 m, které umožňovalo body a seky stejně jako halapartna naginata. Dřevcové zbraně byly vhodné proti kavalerii, kdy samurajové podporovali ašigaru, napadajíce nepřátelské jezdce, jimž se podařilo proniknout linií a svými jari probodávali hrudě koní nebo samotné jezdce. V boji muže proti muži byli samurajové s jari velmi zruční válečníci, kteří dokázali velmi dobře bojovat proti všemu kromě projektilů.

Základní zbraně samurajů Zdroj: archív autora (Lexikon samurajů)

Samurajové s doutnákovými arkebuzami pálili salvy do řad nepřátel, aby je dezorientovali a oslabili natolik, že nevydrželi prudký útok; skutečně, pohled na kamarády padající pod krupobitím kulek může být demoralizující. Samuraji ze svých arkebuz stříleli mnohem přesněji než ašigaru, takže byli nasazováni jako odstřelovači a nejednou se stalo, že mezi samuraje byli za své střelecké kvality povýšeni nejlepší arkebuzíři ašigaru

První arkebuzy přivezli do Japonska v r. 1543 Portugalci. Japonci si je brzy osvojili a začali napodobovat, až přivedli doutnákový zámek k maximální dokonalosti. Zde vidíme tři typy japonských arkebuz Zdroj: archív autora

Jiní byli vyzbrojeni nodači, což byl velmi dlouhý těžký meč, který mohli ovládat jen ti nejsilnější a nejzručnější muži. Kvůli své délce až 2 m se však nehodil k boji, který probíhal v uzavřených prostorech. Používal se spíš v otevřeném terénu, například při smrtících útocích proti pěchotě, často sloužil k prorážení nepřátelských linií, v defenzívě k odrážení útoků jezdectva. V dobách míru mohl poukazovat na společenské postavení svého majitele, nenosil se však u pasu, jako katana nebo tači, ale zavěšený přes rameno.

Reenaktor představující samuraje s katanou; z obranné pozice bylo možné přejít do bleskového útoku … Zdroj: archív autora

Když se splaší kůň, je třeba zaútočit …

Každý samuraj byl již jako dítě zasvěcen vojenskému řemeslu, proto byla větší část jeho dětství věnována výcviku v různých bojových uměních. Dospělý samuraj musel být zručný alespoň v ovládání meče, luku, kopí, později rovněž v zacházení s palnými zbraněmi. Ti, kteří vlastnili koně, navíc absolvovali jezdecký výcvik. Navíc uměli plavat a potápět se.

Sběratelská figurka samuraje s katanou Zdroj: archív autora

Před bitvou se samurajové zúčastnili hostiny na rozloučenou, při níž se podávaly sušené kaštany, mořské řasy a mušle, k pití pak saké (rýžový likér). Významnou roli při provádění rituálů hrála pověra, diktující různé úkony, které bylo nutné před bitvou dodržovat. Za špatné znamení byl například považován pohlavní styk samuraje před bitvou, stejně jako jeho pobyt v přítomnosti těhotných nebo menstruujících žen.

V armádě bylo několik kněží, kteří měli nepříznivá znamení obracet v dobré a využívat pověry k celkovému prospěchu. Například, když se splašil generálův kůň, vyložili to kněží jako popud bohů k provedení útoku na nepřítele.

Tradiční japonská grafika zobrazující velitele s vějířem eboši a vakem horu Zdroj: archív autora

V rámci příprav na bitvu se samurajský předák důkladně vykoupal a navoněl. Pak se oblékl a navlékl zbroj. Byl to poměrně pracný proces, který začal dole u nohou a skončil nasazením masky a přilby. Před nasazením helmy si samuraj musel rozmotat uzel a učesat vlasy do rovna. Po učesání si kolem hlavy uvázal bílý šátek symbolizující odhodlání zemřít v boji, bude-li to nutné. Před samotným nasazením přilby v ní bylo vypáleno trochu kadidla, aby měl majitel navoněné vlasy, a tak jej protivník v případě setnutí hlavy nepovažoval za neslušného. Význam, který samurajové přikládali svým vlasům, přímo souvisel s jejich postavením, protože si nikdy nemohli ustřihnout uzel, jedině v případě ztráty cti nebo konverze k mnišskému stavu. Proto se v délce samurajových vlasů odrážely jeho větší či menší bojové dovednosti a schopnosti.

Od chvíle, kdy se začaly používat palné zbraně, byla metodika boje následující: na začátku proběhla přestřelka z arkebuz na vzdálenost asi 100 m; jakmile nadešel správný okamžik, dostali rozkaz k postupu kopiníci ašigaru a nakonec zaútočili samurajové, buď pěšky, nebo koňmo.

Samuraj ve zbroji dó maru.; přilby kabuto a meč katana; v pozadí čínský jezdec z období dynastie Tchang, s polním znamením (autor: Gustav Krum) Zdroj: archív autora článku

Velení z židle

Během bitvy velel náčelník jednotkám ze svého koně, přičemž mohl bojovníky rozeznat podle praporů zvaných sašimono, které měli připevněny na zádech svých zbrojí. Ty byly ozdobeny znakem klanu zvaným mon. Velitelé řídili své jednotky máváním válečnými vějíři nebo obušky se střapcem, vedle nich stál praporečník.  

Vojevůdce ve zbroji tusei gusoku a přilbě se zvonem v podobě „sumčího ocasu“; v ruce drží velitelský obušek Zdroj: archív autora

Generál armády seděl na rozkládací stoličce, z níž mohl pohodlně sledovat průběh bitvy. Jakmile vybral místo, kde chtěl zřídit své velitelské stanoviště, byla kolem něj umístěna závěsná stěna ve tvaru „U“, otevřená dopředu, aby mohl sledovat pohyby vojsk; nazývala se maku a tvořily ji závěsy připevněné ke kovovým tyčím zaraženým do země, vedle generála se nacházela jeho standarta se znakem klanu. Byl zde také buben a další signalizační prostředky. Velitelské stanoviště chránila generálova tělesná garda zvaná hatamoto.

V zápalu boje se někteří samurajové rozhodli sesednout z koní a snažili se useknout hlavu svému důstojnému sokovi. Tento čin byl považován za poctu. Navíc si jeho prostřednictvím získali respekt svých vojenských kolegů.

Revize hlav

Po bitvě vysoce postavení samurajové obvykle pořádali čajový obřad, a také kubi džikken, neboli „revizi hlav“. Byla to tradice platná již od 10. stol., spočívající v prohlídce hlav uťatých nejvýznamnějším příslušníkům nepřátelského vojska.

Tradiční japonská grafika zobrazující vojevůdce při prohlídce uťatých hlav Zdroj: archív autora

Useknutí hlavy důstojnému soupeři na bojišti bylo předmětem velké hrdosti a uznání. Následoval rituál zkrášlování hlav: nejprve byly umyty a učesány a poté jim byly načerněny zuby barvivem zvaným ohaguro. Zuby byly černěny proto, aby někdejší majitelé uťatých hlav symbolicky ztratili na významu. Nakonec byly hlavy pečlivě uspořádány a vystaveny na polici.

„Revizi hlav“ bylo možné pořádat dvěma způsoby: mimo bojiště, což byla bezpečnější varianta, nebo přímo na bojišti, kde ovšem hrozilo riziko překvapivého útoku nepřítele. Pokud boj probíhal na hradě, měly za úkol každou hlavu učesat a opatřit jménem jejího majitele nedotčené panny. Hlavy byly přezkoumány v soukromí velitelského stanoviště, kde daimjó prohlížel jednu po druhé a jejich výrazy opatřil komentářem.

Jakmile byl tento rituál ukončen, mohli někteří daimjóové poslat hlavy rodinám jejich majitelů.

Během Hidejošiho invazí do Koreje (1592–1598) Japonci získali takové množství uťatých hlav, že museli z přepravních důvodů odeslat pouze jejich nosy. Byly nakonzervovány solí a přepravovány v dřevěných sudech. Tyto sudy byly pohřbeny v mohyle poblíž Hidejošiho Velkého Buddhy, kde jsou uchovány dodnes pod mylným názvem Mimizuka neboli „Mohyla uší“.

Nehledě na to, jak naložili s poraženými vojáky po skončení bitvy, museli samurajové vzdát poctu bohům za to, že jim udělili vítězství, skládali do svatyní zbraně nebo jiné obětiny, aby se jim od kněží dostalo požehnání. Při některých příležitostech došlo k výstavbě nových chrámů (po bitvě u Mikatagahary roku 1572 vznikl chrám v Saigadake), nebo vítězové uhradili rekonstrukci budov poškozených v boji (např. Joritomo Minamoto financoval zrestaurování chrámu Tódaidži).

Musíme si však uvědomit, že většina bitev neprobíhala zdaleka idealisticky; o vítězství ve válce často rozhodovaly překvapivé noční nájezdy, požáry, či dokonce ninjové, vraždící nepřátelské generály.

Ninjové na kresbě z 18. stol. Za pasem mají meče – nodači (vzadu) a wakizaši (vpředu); v popředí leží halapartna naginata Zdroj: archív autora

Zbroje

Zbroje samurajů měly chránit své nositele a odstrašit nepřítele.

Kompletní lamelová zbroj typu okegawa dó s helmou kabuto Zdroj: archív autora

Kolem 14. století se používala zbroj typu dó maru (zábal těla), zhotovená z dřevěných a lakovaných, později kovových destiček, spojovaných navzájem hedvábnými šňůrkami, jejichž vázání plnilo zároveň funkci dekorace zbroje.

Samurajská zbroj v období Ašikaga nebo Muromači (1392–1573) se vyvinula do podoby mogami dó gusoku neboli „nových zbrojí“, což ve skutečnosti nebyl konkrétní typ brnění, ale jednalo se o výraz pro skupinu zbrojí rozdílné konstrukce. Její název znamená „náprsník z několika dílů“ a přímo odkazuje na jejich společný rys; nazývala se také „granátová zbroj“. K nejoblíbenějším typům patřila varianta zvaná mogami ni mai dó, která vycházela z dó maru, mogami dó zhotovená ze širokých ozdobně svázaných lamel sugake odoši (sugake znamená „jednoduše zavěšená“). Sukénka (kusazuri), nákrčník (šikoro) a nárameníky (sode) byly přivazovány ozdobným způsobem.

Zbroj typu mogami dó gusoku Zdroj: archív autora

Dalšími typy zbrojí byly okegawa dó a nuinobe dó („rozšířené splétání“), založené na brnění haramaki, které se zpevňovalo vzadu.

Na konci 15. stol. byly chrániče ramen neboli ó sode nahrazeny novým typem nárameníků, které poskytovaly lepší ochranu a pohyblivost paží. Těchto efektů bylo dosaženo zakřivením horních plátů (kamuri nó ita) a zmenšením jejich rozměrů. Složitý systém vázání ó sode byl nahrazen knoflíky (kohaze), které se zapínaly za poutka (watagami).

Japonští řemeslníci dlouhou dobu vyráběli osvědčené typy zbrojí, avšak kolem 1550 se objevil nový typ brnění, který se díky svým přednostem brzy značně rozšířil. Byla to okegawa dó neboli nýtovaná plátová zbroj, zvaná rovněž „trubkové brnění“. Existovaly dvě základní varianty: tatehagi (vertikální) a jokohama (horizontální). Kyrys se obvykle vyráběl jako typ ni mai dó s pantem pod levou paží, a nejběžnější bylo provedení horizontální.

Základní fáze oblékání samurajské zbroje Zdroj: archív autora (Lexikon samurajů)

Stejně jako nýtovaný kyrys, byla i kusazuri (sukénka) a watami (chrániče ramen) vždy zhotoveny z lakovaného plechu.

Zpočátku bylo brnění okegawa dó určeno pro vazaly nižší kategorie válečníků, záhy však získalo popularitu mezi samuraji. Bylo levné na výrobu, snadno se udržovalo, a pokud bylo dobře zhotoveno, pohodlně se nosilo a bylo celkem spolehlivé. Je samozřejmé, že když se okegawa dó vyráběly ve velkém, snižovala se jejich kvalita.

Tzv. namban dó, čili „zbroj barbarů z jihu“ byla jedním z výsledků kontaktů s Evropany. Japonští zbrojíří se záhy naučili vyrábět kopie evropských plátových zbrojí, a kolem 1560 je začali napodobovat a produkovat podle japonského vkusu. Ačkoli se kvalita zbrojí dosti lišila, byly vždy přisuzovány vysoce postaveným samurajům. Všechny byly konstruovány ze dvou částí, náprsníku a zadního dílu, každý z jednoho kusu ocelového plechu.

Zbroje typu namban dó Zdroj: archív autora

Všechny namban-dó, ať už importované nebo domácí, byly vybaveny kusazuri (sukénkou), nárameníky watami a typicky japonskými kote (ramenní popruhy); byly povrchově upraveny červenohnědým lakováním, spíše než leštěním podle evropské módy.

Přilby

Přilba kabuto s charakteristickým klenotem a maskou Zdroj: archív autora

Samurajské přilby zvané kabuto se vyvíjely velmi odlišnými způsoby. Po dvou taženích do Koreje se začaly tvarovat podle korejských, každý klan měl svůj specifický tvar, nošený vysokými důstojníky jako kabuto sudži bači, který měl zpočátku standardně 24 dílů, později až 120!. Další populární přilba byla zunari (přilba ve tvaru hlavy), z níž údajně vychází typ známý ze seriálu Hvězdné války. Existovaly také kabuta typu eboši

s hřebenem nebo tatetomo, které měly mohutné hřebeny z lakované papírové hmoty, aby zvyšovaly postavu majitele.

Různé verze přileb typu kabuto Zdroj: archív autora

Se zavedením zbroje „východních barbarů“ začali zbrojíři vyrábět namban kabuto, které se rozšířily více, než uvedené brnění. Byly to importované západní helmy přizpůsobené japonskému vkusu, k nimž připočteme košimaki a šikoro, tzn. kopie vyrobené z jednoho kusu ocelového plechu. Zpočátku Japonci napodobovali portugalské přilby, později se zaměřili na španělské morióny, které pojmenovali momonari.

Přilby bývaly opatřeny klenotem, např. v podobě půlměsíce nebo jeleních parohů. Od konce 16. století se staly běžnou záležitostí masky chránící obličej a hrdlo. Mohly představovat lidský, zvířecí nebo skřetí obličej, aby odpovídaly vkusu svého nositele a naháněly co největší hrůzu nepříteli.

Přilby typu džingasa, používané především chudšími válečníky (vlevo nahoře – slaměný klobouk, který posloužil jako jejich vzor) Zdroj: archív autora

Jednodušší typ přilby se nazýval džingasa. Byl vyroben z jediného kusu plechu, vzácněji z kůže nebo pevného lakovaného papíru. Měla různé tvary, z nichž nejčastější byl kónický tvar, vycházející ze slaměných klobouků japonských rolníků. Když helma dosloužila, dala se použít jako hrnec na vaření.

Soumrak samurajů

Od 18. stol. se Japonsko postupně otevíralo světu, a v období Meidži (1868–1912) došlo k jeho modernizaci podle západního vzoru. Znamenalo to mimo jiné konec samurajů. Podle průzkumu z roku 1850 tvořili samurajové 6 % japonské populace (tzn. 1,8 milionu z celkového počtu 30 milionů obyvatel), jež pobíralo renty od vlády. Někteří samurajové uvítali kulturní a technologické změny, k nimž v té době docházelo, zatímco jiní proti nim inovacím bouřlivě vystupovali. Z nejbohatších samurajů, jejichž renty byly převedeny na obligace, se v novém zřízení stali kapitalisté; jejich chudší kolegové si museli najít nějaké zaměstnání, mimo jiné místo holiče, v němž mohli uplatnit své dovednosti s ostrými čepelemi.

Ke konci 19. století přestali samurajové oficiálně existovat, přestože jejich myšlenky a bojový výcvik zůstaly obsaženy v japonské národní povaze a ve vzdělávací doktríně až do konce druhé světové války. Porážka v roce 1945 způsobila silný pokles víry v samurajské ideály, a v dnešním Japonsku již samurajské zbraně a bojové techniky nejsou příliš známé a pro mnoho lidí je slovo „samuraj“ cizím pojmem.

K životnímu stylu samurajů patřilo pití saké (viz láhev) a čaje z misek, ve sbírkách Městského muzea Moravská Třebová Foto: E. Pachta

 

Hlavní zdroje

Thomas D. Conlan: Zbraně a bojové techniky samurajů, 1200–1877 n. l., Naše vojsko, Praha 2015

Petr Klučina, Pavol Pevný: Arma Defensiva, Slovart, Bratislava, 1992

Arre Caballo! (webové stránky)