Palné zbraně jsou ty, které pálí střelný prach (na rozdíl od "chladných" jako luk nebo katapult).

Je vlastně s podivem, že se palné zbraně vůbec ujaly. Ve válce palné zbraně dlouho nemohly soupeřit s luky ani v přesnosti, ani v účinnosti střelby, o rychlosti nemluvě. Řadu bitev v středověku rozhodli zejména angličtí lučištníci. Stříleli rychle, přesně a jejich šípy dokázaly prorazit i brnění. Palné zbraně se začaly používat asi proto, že jejich ovládání nevyžadovalo sílu a výcvik nezbytné pro lukostřelbu; také zvukový efekt salvy mohl mít vliv na nepřátele a jejich koně. Palné zbraně se rozšířily v druhé polovině 14. století a v době husitských válek se již používaly běžně.

Nejstaršími palnými zbraněmi byla děla, která se objevila někdy v polovině 14. století. Původně se odlévala z bronzu, později i z litiny a střílela koule kamenné, železné i olověné. Nabíjela se skoro výhradně zepředu; pokusy sestrojit dělo nabíjené zezadu se dlouho nedařily. Vývoj ručních palných zbraní je rozhodně zajímavější.

Ruční palné zbraně (ručnice) se objevily nejdříve v Číně - dochovalo se bronzové "ruční dělo" pocházející asi z roku 1288 a pozdější popis, jak se používalo

Do Evropy se ruční palné zbraně dostaly ve 14. století. Nejstarší byly hákovnice, opatřené hákem, který se zaklesl za hradbu, aby zpětný ráz střelce nepovalil.

Dalším zmenšením a zlehčením vznikly arkebuzy a muškety (opatřené muškou pro míření), které se daly udržet v ruce, ale často se hlaveň opírala o hák zaražený do země.

V třicetileté válce (1618–1648) dokázal prý zručný mušketýr vypálit jednou za 2 - 3 minuty. První "jednoruční" palné zbraně (bambitky, pěstnice) se objevily někdy v 16. století. Název pistolet vznikl ve Francii kolem roku 1550; pochází možná z husitské píšťaly.

Příklady bambitek:

Dvouhlavňová šestiranná pistole s křesadlovým zámkem; 1650

Pár pistolí s vodotěsnými kolečkovými zámky, Lafontaine, Monacké knížectví, 1642

Pistole s francouzským křesadlovým zámkem, L. Becher mladší, Karlovy Vary, kolem 1770

Pistole s perkusním zámkem systému Beringer, A. Čížek, Teplice, kolem 1850

Pistole dvouhlavňová na náboje Lefaucheux se závěrem Lebeda, firma Lebeda, 60. léta 19. století

U nás máme také spoustu hezkých výstavních bambitek v prodeji zde: BAMBITKA

Nabíjení a zapalování
Nejstarší palné zbraně se nabíjely zepředu, tj. od ústí (předovky). Po vymetení zbytků po předchozím výstřelu (a bylo-li třeba, ochlazení) se do hlavně nasypala odměřená dávka prachu, utěsnila se, na to se vložila (nabijákem protlačila hlavní) koule, případně nasypaly broky a přidalo se další utěsnění. Díra ve stěně hlavně (zátravka) se naplnila obvykle jemnějším prachem.

K odpálení předovky se užívaly různé mechanismy, zvané zámky. Šlo o to, zapálit prach na tzv. pánvičce, umístěné na vnějším konci zátravky; oheň pak prošlehl zátravkou do hlavně. Nejstarším zámkem ručních zbraní byl doutnákový: V klíšťkách (zvaných drak) na konci zahnuté páky (zvané serpent) byl uchycen hořící doutnák; zatažením za spoušť se přiblížil k pánvičce a zapálil prach.

Doutnákový zámek se používal skoro 100 let, i když byl velice nepohodlný; mušketýr prý nosil ssebou i tři metry doutnáku. Pak jistý norimberský hodinář vymyslel (asi 1515) zámek kolečkový

kde pérový strojek natahovaný klíčkem po stisknutí spouště roztočil rýhované ocelové kolečko (jako u dnešních zapalovačů), na které kohoutek přitlačoval křesací kamínek, tehdy pyrit. Jiskry zapálily prach na (skryté) pánvičce.

Kolečkový zámek umožnil i střelbu z pistolí a používal se také zhruba 100 let, než byl vynalezen zámek křesací. Ten tvořil jiskru křísnutím kamínku (zpočátku pyritu, později pazourku) o ocílku. Časem ocílku spojili s víčkem pánvičky, takže křísnutí kamínku současně otevřelo víčko.

Podle pazourku - anglicky flint(stone), německy flint(stein) se křesacím puškám říkalo flinty.

Všechny tyto způsoby zapalování měly nevýhodu, že zapálení a prohoření prachu z pánvičky do hlavně znatelně zpožďovalo výstřel; kromě toho prach mohl zvlhnout nebo se vysypat. Dodnes používané zapalování perkusní (lat. percussus = náraz, úder) vymyslel skotský duchovní Alexander John Forsyth, jinak vášnivý lovec. Asi roku 1805 vynalezl zápalku (kapsli) plněnou třaskavinou, která se zapalovala úderem kladívkovitého kohoutku. Zápalka se vkládala do komínku (zvaného piston) nasazeného na zátravku, kterou oheň prošlehl do hlavně.

Jako třaskaviny se používalo třaskavé rtuti (fulminát rtuťnatý Hg(ONC)₂) nebo různých směsí s chlorečnanem draselným.

Dnes se za perkusní zbraně (perkusky) obvykle označují jen ty, do nichž se zápalka vkládá samostatně - zpravidla předovky. Perkusního zapalování se však používá i v moderních zbraních, kde je zápalka vložena přímo do nábojnice, nebo je třaskavina vpravena do rozšířeného okraje nábojnice (okrajový zápal, který zavedl Flobert)