Gladiátoři. Hrdí bojovníci, kteří bavili krvežíznivé diváky ve starověkém Římě. Při zmínění slova gladiátor si člověk obvykle vybaví Koloseum nebo Spartakovo povstání a představuje si gladiátory jen jako otroky vytrénované k zabíjení. Realita je však poněkud odlišná, ovšem neméně zajímavá.
Výcvik a život gladiátorů
Gladiátoři se cvičili v boji proti protivníkovi tehdejší doby: jinému gladiátorovi. Škola gladiátorů má za úkol člověka proměnit na stroj na zabíjení. Gladiátor neměl reflex, který by mu říkal: „Utíkej!“ Gladiátor ve svém životě dělal jediné: bojoval a přežíval. Žil pro jedinou věc, kterou bylo zabíjení. Mohl opustit arénu jednou ze dvou cest: bránou mrtvých nebo bránou živých. Bránou mrtvých vás odtáhli jako poraženého, bránou živých odejdete po svých jako vítěz, se šrámy, zakrvácený a neporažený.
Těžce vyzbrojení gladiátoři s velkými štíty používali chrániče rukou, ale nekryli si hruď. Hruď byla jako standarta cti, byl to i jejich cíl. Gladiátor tak víceméně říkal: „Zasáhni mě, jestli to dokážeš!“
Gladiátoři patří mezi ty nejtvrdší, protože nemohou boj vzdát. Jsou to kriminálníci, vrazi, lupiči a otroci. Římané vždycky vybrali ty největší, nejdrsnější, nejsilnější a nejvytrvalejší. To je materiál, ze kterého se vytváří gladiátor. Ovšem ne všichni gladiátoři byli vybráni ze společenské spodiny. Asi polovinu gladiátorů tvořili dobrovolníci, kteří pracovali na smlouvu. Prodali svoji svobodu na pět let, aby mohli zaplatit dluhy nebo aby si v aréně vydobyli slávu.
Gladiátorské školy vzkvétaly především v Římě a jeho okolí. Lanisté kupovali a prodávali gladiátory, jako kupují a prodávají dnešní fotbalové kluby své hráče. Byl to jeden z nejvýnosnějších způsobů podnikání v celé říši. Výcvik gladiátorů byl tvrdý a trval celé dlouhé měsíce. Naučit se zabít v boji člověka vyžaduje hodně výcviku. Pokud byl Lanista spokojen, byl gladiátor vybrán pro boj v aréně.
V předvečer souboje se konala slavnost. Mnoho Římanek bylo přímo posedlých po gladiátorských hvězdách. Ženy dokonce platily za to, aby se setkali s gladiátory, kteří jim mohli druhý den zemřít před očima. Hry byly sponzorovány a aristokratickým politikům přinášely popularitu.
Gladiátorští nováčci často absolvovali svá první vystoupení v malých arénách na okraji Říma a ne ve středu města. Tam se totiž dostávali jen ti nejlepší. Před bojem někteří přinášeli oběti Nemesis, bohyni štěstí, naděje a pomsty. Gladiátorské souboje byly v antickém Římě nejoblíbenější zábavou. Někteří ztělesňovali římské ctnosti: statečnost, dobývání slávy a pohrdání smrtí. Boj na život a na smrt dokresloval představu o tom, co tehdy znamenalo být Římanem. Bojovalo se podle pravidel. U každého zápasu byl rozhodčí.
Je jen mýtem, že každý souboj skončil smrtí gladiátora. Pokud byl bojovník zabit, musel za něj sponzor her zaplatit náhradu. Gladiátor měl tedy téměř 90 procentní šanci, že zápas přežije. Pokud byl gladiátor zraněn, dostalo se mu té nejlepší lékařské péče, která byla v Římě dostupná. Římští lékaři se proslavili úspěšnou léčbou vnějších poranění. Ti, kteří léčili gladiátory, rozšířili také poznatky o zlomeninách. A víme, že při operacích používali opium jako anestetikum.
Za vítězství v jediném souboji mohl gladiátor získat částku, která představovala roční plat římského vojáka. Po dvou vítězstvích si mohl bojovník dovolit luxusnější ubytování v gladiátorské škole a třeba i sošku, ke které by se modlil. Pokud si gladiátor ve skvělém souboji v aréně vydobyl dřevěný meč a palmový list, vydobyl si tím i svoji svobodu.
Ale byli i takoví, kteří neměli štěstí. Pokud gladiátor utrpěl nějaká vnitřní zranění, pak pro něj lékaři nemohli mnoho udělat a smrt byla většinou nevyhnutelná. Pohřeb byl pro všechny Římany velmi důležitý rituál. Gladiátoři často zakládali pohřební bratrstva, aby mohli vystrojit a zaplatit pohřeb svým kamarádům zabitým v aréně. Mnohé jsme se o gladiátorech dozvěděli právě z jejich náhrobků. Jsou na nich často údaje o věku, původu, o kariéře a o tom, jak velkou hvězdou arény gladiátor byl. Mnozí gladiátoři měli ženy a děti. Pokud bojovníci zahynuli v aréně, jejich rodiny někdy dostaly jistou náhradu.
Gladiátorských soubojů bylo v historii antického Říma nepočítaně, jeden z těchto soubojů se však zapsal do dějin. Tento zápas byl zlatým hřebem zahajovacích her v římském Koloseu a utkali se v něm dva nejlepší římští gladiátoři: Verus a Priscus. Protože se jednalo o zahajovací hry, přihlížel jim i císař Titus, který se díky těmto hrám stal jedním z nejslavnějších císařů v dějinách. Souboj Vera a Prisca byl jediným písemně a podrobně zaznamenaným zápasem v Koloseu. Boj popsal básník Marcialis:
Dnes Verus a Priscus císaře zdraví,
pak meče zkříží a lid se baví.
Dál bez štítů veden je boj.
Krev barví těla,
než ruka vzlétne vzhůru jako spasitelná střela.
Dvěma vítězům tleská velká aréna.
Stejně dobře bojovali a stejná jejich odměna.
Dřevěný meč dnes poslal císař oběma
a oba zdobí palma vítězná.
Všichni to viděli a nikdo neplatil.
To díky tobě, císaři, lid tvůj se pobavil!
Gladiátorské zbraně
Zbraně gladiátorů byly přímo konstruovány pro zabíjení a mrzačení. Používali špičkové zbraně.
Jedna z gladiátorských zbraní pro boj na krátkou vzdálenost byla u zrodu moderního boxu. Cestus vznikl před více než 2 000 lety. Byla to první boxerská rukavice na světě, včetně železných hrotů. Tohle vám potrhá maso, prorazí to kůži a narazí do kosti. Takhle způsobovali zranění Římané. Římané si začali omotávat zápěstí a nakonec se to vyvinulo v takovýhle mlýnek na maso. Cestus zkoncentroval sílu úderu gladiátora do špiček velmi ostrých hrotů, čímž byl úder mnohem mocnější.
Jednou ze zvláštních zbraní gladiátora byl takzvaný scissor, což byla oblá čepel přidělaná ke konci železné „rukavice“ - 45 centimetrů oceli určené pro blokování a řezání jediným pohybem. Používal to gladiátor zvaný Scissor neboli „nůžky“. Ostří prošlo lidským masem a kostmi jako horký nůž máslem. Na zabití člověka stačila jediná rána.
Pro boj na střední vzdálenost používali gladiátoři trojzubec. Zbraň měla tři špičaté hroty ostré jako břitva, díky čemuž tahle zbraň byla ještě účinnější než kopí. Vržený trojzubec prošel až do hloubky 30 centimetrů! Gladiátor mohl protivníka zaháknout a při vytažení ty obrácené hroty vytrhly maso a zlámaly kosti, což způsobilo rozsáhlá zranění. Pokud to do vás vrazil, byli jste jako ryba na háčku. Trojzubec byl ještě nebezpečnější v kombinaci se sítí. V aréně používali gladiátoři trojzubec se sítí. Síť hodili nepříteli na nohy nebo na hlavu, aby se do ní zamotal a nemohl se pohybovat. Potom už byla smrt nevyhnutelná. Celá myšlenka trojzubce a sítě byla udržet si odstup. Bylo to jako krotit býka. Trojzubec se sítí byla vůbec nejlepší gladiátorská zbraň.
Aby nadchli davy, používali gladiátoři zbraně, které byly brutální a ošidné. Například meč zvaný sica. Je zahnutá, aby byly útoky drtivé a aby je nepřítel nepostřehl. Sica byl skvělý nástroj na zabíjení. Gladiátor mohl s tímto mečem zasáhnout i kolem štítu, pro což byl také navržen. Můžete ho otočit a zaútočit pod štítem. Byla to velmi efektivní zbraň na zabíjení i potěšení davů.
Kromě speciálních mečů však gladiátoři používali i standardnější meče, které používali římští legionáři. Například meč zvaný gladius. Právě podle tohoto meče se gladiátoři nazývali. Byl to dvojsečný nositel smrti. I když má velice ostrou špičku, čepel je také nabroušená, takže s tímto mečem můžete zůstat, kde jste, a prostě jen bodat do soupeře. Je to zbraň, u které už design jasně napovídá, jak se používá. Ta zbraň není moc těžká, vyžaduje minimální výdej energie a způsobuje maximální škody.
Zdroje obrázků:
Gladiátoři: https://cs.wikipedia.org/wiki/Gladi%C3%A1tor
Cestus: https://www.etsy.com/listing/86014529/leather-armor-roman-cestus-spiked
Scissor: http://humster3d.com/360-view/?id=125092
Trojzubec a síť: http://bottega.avalonceltic.com/catalogo/prodotto_2101/en__ancient_rome_gladiator_gladiator_trident.php
Gladius: http://forum.bioware.com/topic/505816-what-type-of-weapons-would-you-like-to-see/page-5