Dávné feudální Japonsko. Země zahalená tajemstvím, zapovězená pro cizince. Stát složený ze soupeřících provincií, jejichž pánům vládl neomezenou mocí šógun. Mír v říši udržují samurajové, mistři meče, jejichž úkolem je chránit svého pána a svou provincii. A to za každou cenu. Pokud samuraj svého pána ztratí či zklame, dostane se mu toho největšího ponížení v celé japonské společnosti - stane se róninem, samurajem bez pána. A přesto nám legenda o 47 róninech vypráví i o celém Japonsku.
Tímto úvodem začíná velkolepý film z roku 2013 „47 róninů“, inspirovaný skutečným japonským příběhem. Jedná se o příběh 47 samurajů, jejichž pán Asano, vůdce provincie Ako, byl lstí donucen napadnout svého hosta. Tím dle japonských zákonů a pravidel bušidó ztratil svou čest a byl nucen spáchat seppuku. Když samuraj ztratí svého pána, stává se z něj muž beze cti, rónin, toulající se po světě ve své hanbě. Jenže těchto 47 mužů přísahalo obnovit svou čest a hlavně čest svého pána tím, že se pomstí jeho zákeřnému vrahovi, respektive muži, který způsobil jeho smrt. Vydávají se proto na obtížnou cestu pomsty, která se později pro Japonsko a pro celý svět stala legendou.
Film má svůj základ v historické předloze, ale v mnoha věcech je dějová linie ve filmu naprosto odlišná. Protože je to fantasy film, filmaři popustili uzdu své fantazii a příběh si pro potěšení publika hodně přikrášlili. Je to sice dobrý film, ale neměli bychom zapomínat i na to, jak to bylo doopravdy. V tom skutečném příběhu nevystupují čarodějnice, draci, démoni Tengu, mýtická stvoření ani žádný britsko-japonský míšenec Kai, ale i tak je neméně zajímavý. Protože nyní tento příběh slaví 313 let, rozhodl jsem se napsat tento článek, ve kterém budu vyprávět legendu o 47 róninech jinak, než jak nám ji vyprávěl Hollywood v čele s Keanem Reevesem.
Legenda o 47 róninech
Část 1. - Země samurajů a míru
Leden 1701. Japonské město Edo je čilou metropolí. Je také hlavním městem silné východní provincie a centrem vojenské diktatury. Život u dvora v Edo je v roce 1701 velice kultivovaný. Zdvořilost a správné chování je vším. Sice tu vládne vojenská diktatura, ale pro přímé vojenské typy se tu těžko najde místo. Tento svět žije dokonalými způsoby, vyumělkovanou krásou a perfektně vybroušenou dvorní etiketou. Všechno je přísně vytříbené. Všichni se vám budou v neděli smát, když si oblečete zelenou. Existuje tu spousta pravidel, jejichž vysvětlováním se nikdo neobtěžuje.
Do tohoto delikátního světa přichází urozený princ s vážným problémem v chování. Jelikož je šlechtic, musí Asano Naganori, pán provincie Ako, strávit každý rok šest měsíců u šógunova dvora, aby dokázal svoji věrnost. Musí zapadnout, ovládnout své emoce a hrát jejich hru. Problémem je, že on se na to nehodí.
Asanovo venkovské sídlo leží hodně daleko od kultivované atmosféry Eda. Je to muž z venkova, z hor, a navíc pochází ze zvláštní japonské společenské třídy. Ze třídy, která definuje národní vojenskou hrdost a tradici víc, než kterákoli jiná. Asano je samuraj. Samurajové byli v podstatě dědičná válečnická třída, která se proslavila tím, že ovládala Japonsko asi 700 let, dokud je nezničila modernizace koncem 19. století. Odlišují se účesy, nosí dva meče a jejich ošacení se také hodně liší od ostatních.
Když přijíždí Asano je dvoru, žije Japonsko v míru už více než 100 let. Je to už dávno, co došlo k opravdové bitvě. Ale samurajové jsou stále výjimeční a všichni u dvora v Edu si uvědomují jejich nelítostnou vojenskou tradici. A to včetně Asana.
Samurajové znají pouze smrt a právě s ní vždy kráčejí do boje. Nemají žádná pouta s tímto světem. Jdou jen zabíjet lidi. Nemají žádné jiné dovednosti kromě té zabíjet lidi. Smrt se pro ně stává kultem. Jsou tím doslova posedlí. Samurajové neznají strach. Nejvyšší ctností každého bojovníka je statečnost. A samurajové to dovádějí do extrémů. Být samurajem znamená ovládnout své tělo, emoce, schopnosti a zdokonalovat je až do té míry, kdy dokonalé ovládnutí těchto věcí určuje vaši schopnost bojovat.
Ale v Japonsku na počátku 18. století mají samurajové jako Asano problém: jsou elitní třídou skvělých vojáků v zemi, která zavrhla válku. Pro lidi jako Asano tu není žádné využití. Šógun vydal dekret, v němž se pravilo: „Války už nebudou. Přestaňte utrácet peníze za hrady!“ A tehdy uplynulo přesně 100 let od poslední opravdové bitvy samurajů. Pravnuci tehdy vítězných samurajů jen posedávají a hádají se o tom, jak by se měl samuraj chovat, ale nikdo to neví. Samurajové v 18. století nikdy neviděli skutečný boj, přesto mají skutečnou hrdost, kterou byste očekávali od skupiny s tisíciletou vojenskou tradicí. Na Asanově vojenském sídle být samurajem znamená zdokonalovat své jezdectví i bojové schopnosti.
Dvořané v šógunově panství byli všichni samurajové. Udržovali si své bojové schopnosti i před 100 let míru. Jenže nebyli tím, čím byli samurajové z venkova. Ti byli silnější než muži změkčilí lety života u dvora. Dvůr v Edu je celé světy vzdálený Asanově venkovskému sídlu a on sem prostě nezapadá. Ale nejen proto, že je venkovský šlechtic, ale je to i tím, že má trochu divočejší krev.
Asano je problémové dítě. Existuje jistá zpráva ze dvora, která sice o něm nic špatného netvrdí, ale píše se v ní, že holdoval pití a také ženám. To v podstatě naznačuje, že je trochu marnotratník, že to není vysoce urozený člověk.
Část 2. - Způsoby a útok
Šógun požaduje, aby Asano plnil určité oficiální povinnosti, ale princ nemá tušení o správných dvorských postupech. A tak šógun pověřuje svého úředníka lorda Kiru, aby mu ukázal, jak se náležitě u dvora chovat. Šlechtic Kira Yoshinaka celý život slouží šógunovi. Je to vlivný úředník a chytře se pojistil, aby on i celá jeho rodina byli pod ochranou panovníka. Je něco jako vysoce postavený rytíř. Dobře se oženil a jeho dcera byla vdaná ještě lépe, měl skvělé konexe. Řídí se pravidly přizpůsobivosti a vybudoval si jméno v souladu s filozofií dvora: být poslušný a nevyčnívající.
Kira je dokonale zasvěcený a Asano není zasvěcený vůbec. Už předem je jasné, že hrozí velké neštěstí. Kira nemá žádnou moc. Jediné, co dokáže, je chovat se k lidem uštěpačně. A nyní k tomu má spoustu příležitostí, protože byl pověřen, aby těm venkovanům, kteří přišli kdoví odkud, vysvětlil, jak se mají chovat v šógunově paláci. A Kira svému učenci ukazuje, že se má hodně čemu učit.
Probíhají tu složité rituály a Kira je vysvětluje Asanovi. „Musíte tohle dát sem tehdy a tehdy, musíte čekat, kývnout a musíte se uklonit, musíte jít pozpátku, teď ne, až za chvilku…“ Všechno je hodně složité a delikátní.
Kira válí Asanovu hrdost v prachu a má radost, když ho může během dlouhých hodin etikety ponižovat. Tyto dvě osobnosti jsou si okamžitě protivné, což bude mít tragické následky. Netrvá dlouho a Kirovo urážlivé chování vůči svému učenci dožene Asana na hranici toho, co snese.
Jednal s ním opravdu jako s venkovským sedlákem a on už byl prostě natolik uražený, že už to prostě nemohl snést. A tak vytáhl meč a na Kiru zaútočil. To bylo přísně zakázané. Bylo to jako vytáhnout zbraň v Buckinghamském paláci - to se zkrátka nedělá!
Asanův útok na Kiru je šokující událost. Celá společnost v Edu je jako opatřená hořkým čajem, nikdo nic podobného v šógunově paláci nikdy neudělal. Už kdyby jen tasil, bylo by to dost zlé. Ale on dokonce zranil vládního ministra, a to bylo prostě neodpustitelné.
Asano to nezvládl. Šógunovi netrvalo dlouho, aby rozhodl, co udělat s tímto problémovým princem. Jediné, co mu mohli uložit jako trest, byla smrt. Šógunovo rozhodnutí je neodvolatelné. Asano musí zemřít. Čím dříve, tím lépe. Za napadení šógunova úředníka by ho mohli pověsit jako zločince, ale jako samuraji je mu umožněn zvláštní způsob popravy. Čestným způsobem, jak by Asano měl přijmout svůj osud, bylo zemřít svou vlastní rukou. Ale i to je potřeba udělat velice zvláštním způsobem, který určují tradice a právo. K vykonání tohoto činu je třeba neobyčejné statečnosti. Tento způsob se nazývá „seppuku“.
„Seppuku“ znamená rozříznout si břicho. Je to neobyčejně bolestivý způsob smrti. Podle samurajů je to ten nejbolestivější způsob. Trvá nějakou dobu, než pomalu vykrvácíte. A právě proto to dělali! Každý si může podříznout hrdlo nebo skočit z útesu - tak to dělají obyčejní lidé. Ale samuraj jako nejodvážnější bojovník musí zvolit tu nejodvážnější možnost.
Seppuku vzniklo v srdci samurajského válečnictví. Rozříznout si břicho znamenalo, že se nebojíte bolestivé smrti. Byl to poslední odpor, když jste věděli, že budete poraženi. Když kolem zuřila bitva a samurajové věděli, že budou poraženi, rozhodli se přijmout svůj osud. Vytáhli nůž, rozřízli si břicho a tak vykrváceli a zemřeli. Ale zemřeli svou vlastní rukou. To mělo nepříteli říct: „Jsem pořád bojovník! Nikdy mě nedostaneš! Mám svoji čest!“
I dlouho po samurajských bitvách seppuku přežívá jako forma popravy. Odsouzený samurajský bojovník, který chce zemřít čestně, si může sám rozříznout břicho. A pár hodin po útoku na Kiru se právě na to musí Asano připravit. Jen si představte, že se bodnete do břicha - ta bolest musí být neuvěřitelná. Vyžaduje to neskutečnou sílu vůle.
Pouhých šest hodin po osudném útoku na Kiru má Asano před sebou tradiční konec samurajského bojovníka. Celá procedura se odehrává na základě přesných formálních pravidel - od Asanova ošacení po vzdálenost, jakou musí udržovat pozorovatelé. Před ním stál dohlížitel. Ten ho pozoroval, ale musel stát nejméně tři a půl metru daleko. Důvodem je to, že někdy se samuraj na poslední chvíli rozhodl, že se nezabije a bude raději bojovat. Mohl by se pokusit natáhnout právě po meči dohlížitele a bojovat s ním. Pak před něj položili na podnos krátký meč. Pravidla seppuku dále nařizují, že vedle Asana musí stát sekundant. Má rituálně očištěný tasený meč a dohlíží na to, aby celá poprava šla podle plánu. Úkolem tohoto muže je pozorovat popravovaného. Pokud si myslí, že se bude bránit, připraví se k útoku, a pokud vidí, že je popravovaný klidný a spáchá seppuku správně, stojí vedle něj s připraveným mečem. Popravovaný si pak vrazí nůž do břicha a rozřízne si ho. Někdy dokonce říznou víckrát, aby dokázali svoji statečnost! A v té chvíli se zapojí sekundant a usekne popravovanému hlavu. Je naprosto nezbytné, aby hlavu usekl jediným máchnutím, aby si zachoval čest. Popravenému se pak všichni ukloní.
Část 3. - Samurajové bez pána
Asano je mrtvý, ale důsledky mají širokosáhlý vliv. Asanovo venkovské sídlo Ako leží 640 kilometrů daleko. Je to vznešený hrad s velkým panstvím a se stovkami věrných samurajů, kteří Asanově rodině sloužili celé generace. Když se dozvědí hroznou zprávu o Asanově zločinu, zneuctění a smrti, začne jim docházet pravda. Věděli, co bude následovat: zabaví jim hrad, zaberou jim zemi, nebudou mít práci, nebudou mít vůdce a jejich životy budou zničené. Téměř 400 samurajů, které Asano dříve vedl, teď nemá kam jít. Ztratili svou práci a hrozí jim dramatický pokles ve společenském postavení. Název pro samuraje bez vůdce je rónin, což znamená „tulák“.
Pokud jste samuraj a přijdete o pána, nenajdete si práci někde jinde. Žádný pracovní trh není a nikdo nechce samuraje z padlého panství. Máte jen jedinou dovednost: zmlátit a zabít člověka. Ztratit pána je vlastně to nejhorší, co se samurajovi může stát. Řada z nich se nikdy z tak katastrofální ztráty statusu nezotaví. Stali se z nich potulní zabijáci, žoldáci. Lidé se na ně dívali jako na potížisty, odpad společnosti. V Edu, dnešním Tokiu působili róninové velké problémy. Prali se a bojovali a také nejspíš pili.
Asano nezanechal dědice, ale jeho lidé mu zůstávají věrní. Jedním z nich je důležitý sluha rodiny. Jmenuje se Oishi Yoshido. Je to věrný opatrovník, který Asana znal od dětství. Oishi měl nejspíš na starosti Asanovu výchovu. Asano byl moderní řečí dítě z rozpadlé rodiny. Jeho otec zemřel, když byl dítě, takže ho vychovali samurajové. A když se stala tato tragédie, Oishi si určitě myslel, že je to jeho chyba a že se k tomu musí nějak postavit.
Róninové se nemají na koho obrátit a volí si Oishiho jako svého vůdce a chtějí s tím něco udělat. Chtějí, aby Oishi vymyslel plán. Jsou rozčilení nejen proto, že přišli o práci, ale také proto že si myslí, že poprava byla nespravedlivá. Zejména je štve fakt, že Kira nebyl zatčen. Asanova smrt má v jejich očích všechny znaky nezákonného zabití. Je to, jako by jejich pán byl zavražděn. A pro samuraje to znamená jediné: pomstu.
Samuraj, který se nepomstí, není opravdový samuraj. Všichni by se mu smáli. Když je člen vaší rodiny zabit, zejména vysoce postavený člen, je vaší povinností nebo přímo zákonem, abyste šli a zabili jeho vraha. Samurajové někdy ani nemohli zdědit majetek, dokud nepomstili smrt svého otce. To mohlo vést i k tomu, že celé roky vraha hledali a pak ho zabili. A když ho zabili, přinesli domů jeho hlavu jako důkaz, že pomsta byla vykonána.
Róninové teď požadují okamžitý odvetný útok. Smrt nebo slávu. A to, i když je to smrtelně nebezpečné. Ale Oishi ví, že přesně to teď Kira a šógun čekají. Proto radí opatrnost. Chce, aby róninové nechali svůj osud na šógunově spravedlnosti. Ale i když je Oishi navenek klidný, je uvnitř stejně rozzuřený jako róninové. Ale chce spíše spravedlivost než pomstu. Doufá, že Kira bude potrestán, což by znamenalo aspoň nějakou spravedlnost. A pak přichází zpráva, kterou Oishi nečekal: Kira byl zproštěn všech obvinění! Jejich osudy jsou zpečetěny a pro Oishiho už existuje jen jedna cesta. Nebylo jednoduše možné, aby se nepomstili. Naprosto nemožné.
Oishi chce pomstu, ale ví, že útok, který chtějí mladí róninové, by byl pouhým gestem. On chce, aby Kira zemřel, a jeho plán závisí na organizaci a kradmosti. Pokud to vyjde, bude to pravá samurajská pomsta. Zároveň to ale bude nesmírně těžký úkol. Kira vždy cestuje obklopen mnoha osobními strážci. Jediné místo, kde na něj mohou zaútočit, je jeho domov, který však leží v silně bráněné a hlídané oblasti mezi vládními budovami. A nejen to. Jejich útok bude nutné třeba zkoordinovat už od jejich základny 640 kilometrů daleko. Začíná to vypadat jako nemožný úkol. A aby toho nebylo málo, Kirovi agenti sledují každý Oishiho pohyb. Kira očekává, co on a jeho róninové podniknou. Provedou nějaký symbolický útok, nebo přijmou svůj pád a budou žít jako opovrhovaní róninové?
Oishi se rozhodne hrát dlouhou partii a čekat. A zatímco čeká, rozhodne se provést složitý manévr. Jeho plánem bylo ukázat vládě, že se nepřipravují provést pomstu, což bylo velice těžké, protože Japonsko bylo v té době policejním státem. Šógunova vláda měla všude špehy, všude byla tajná policie a cokoli róninové z Aka udělali, to by se šógun ihned dozvěděl. Kdyby něco, hned by je nechal zatknout. Aby Oishi svedl Kiru i šógunovy zvědy ze stopy, předstírá přesně to, v co Kira doufá: vzdává to. Předstírá, že jeho život upadá, chodí za gejšami a opíjí se. Róninové pod Oishiovým vedením začali pít a vést zhýralý život, což bylo chytré. Velmi chytré. Neměli na to vlastně ani povahu, takže se museli hodně změnit. A Kirovi špehové poctivě hlásí, že z Oishiho se stává zlomený muž. Kira a jeho agenti začínají věřit tomu, že Oishi skončil a jeho muži se rozešli.
Kirova podezření jsou rozptýlena, Oishi má ale další problém: jak dostat své muže z Aka do hlavního města, aniž by byli spatřeni? Je to téměř nemožný úkol. Oishi jim nařídí, aby žili osamoceným životem jako spící agenti. Rozejdou se do všech stran, všichni zmizí.
Část 4. - Róninové se připravují
Uběhnou téměř dva roky a dvůr v Edu už téměř zapomíná na hrozivé záležitosti kolem Asana Naganoriho. Blíží se zima roku 1703, noci se prodlužují a Oishi cítí, že jeho plán je připraven. Pošle zprávu všem spícím agentům, aby se potají dostali do Eda. Je načase Kiru zabít. Jako by to byl večer před velkou bitvou: každý muž se obléká s velkou pečlivostí a rituální přesností samuraje jdoucího do boje za svého pána. Středem příprav byl jejich meč. Je to nesmírně ničivá zbraň a samurajové jsou jedinou společenskou třídou v Japonsku, která ji může nosit. Katana, jak se tento meč nazývá, představuje nejlepší kovový výrobek a chladnou zbraň v celé historii lidstva. Díky výrobním technikám, které nejsou nikde mimo Japonsko známy, kombinují japonské meče dokonalou rovnováhu pružnosti, pevnosti a smrtonosnosti.
Ale Oishi ví, že ani ten nejlepší meč neuchrání jeho muže před vládními silami v Edu. Bude potřebovat co největší arzenál, jaký dokáže sehnat, a proto si musí vzpomenout na staré samurajské bitvy. V bitvě samurajové totiž používali spíše kopí, sekery, luky a šípy - cokoli jim přišlo do ruky. Róninové se vracejí ke kořenům a osvojují si dávno zapomenuté techniky i zbraně středověkého válečnictví. Chovali se prakticky, chovali se jako praví samurajové. Tak, jak by se chovali lidé ve středověku. Byli vyzbrojeni různými zbraněmi. Měli kopí, kyje, sekery, aby mohli rozbít dveře. To všechno byly praktické nástroje.
Kromě zbraní budou róninové potřebovat ještě něco, aby přečkali útok. A tím je zbroj. Tradiční japonská zbroj je naprosto špičková. Kombinuje lehkost a pružnost se schopností zachytit vše, co se v bitvě může přihodit. Je vyrobené z oceli, pohromadě jej drží hedvábné provázky a je lakované, aby se ochránilo před vlivy počasí. Je to velice mobilní brnění. Jste v něm obratní a ani rychlost pohybů není omezená. Paže zvenčí je dobře chráněná, ale zevnitř zranitelná. Totéž platí i pro oblast spodní části těla. Ochrana nejzranitelnější části těla je dokonalá. Zároveň je to navržené tak, že máte velkou volnost pohybů doleva, doprava, dopředu i dozadu. Je to fantasticky vyvážené brnění. Na jedné straně máte ochranu, na druhé pohyblivost.
Kdyby jiné nesehnali, postačilo by Oishimu a jeho mužům i brnění jejich dědečků. Ale když si vybírají zbroj, narazí róninové na problém: po dlouhém období míru má brnění jen málokterý z nich. A koupit si nové, i kdyby si je mohli dovolit, by znamenalo ohrožení utajení, takže mnoho róninů muselo improvizovat. Jejich brnění se skládalo z různých kousků, které někde posbírali. Proč to udělali? Protože kdyby požádali o 47 samurajských brnění, vzbudilo by to pozornost. Nyní platí taktika „hlavně nenápadně“.
Róninové udělali vše, aby se na bitvu připravili. Skupina bojovníků, jakou Japonsko ještě nevidělo. Poslání jako žádné jiné. Pak se Oishi dočká průlomu. Jeho vlastním špehům se podařilo získat detailní informace o Kirově domě. Věděli, kde jeho dům je, prozkoumali pozemek, znali půdorys celé budovy. Oishiho muži ale mají před sebou další problém: než se vůbec dostanou ke Kirovu domu, musejí se dostat přes veliké a dobře bráněné obvodové zdi. I kdyby se dostali přes zdi, nebudou mít róninové moc dlouho výhodu překvapivého útoku. Pohybovat se nepozorovaně po Kirově domě bude nemožné, protože samurajský dům byl navržen tak, aby prozradil vetřelce. Japonci sice neměli bezpečnostní alarm, ale znali jiné způsoby, jak vetřelce odhalit. Podlaha nebo způsob rozložení podlahových desek byl navržen tak, aby byly slyšet kroky. A byl tu další problém: dům je plný tajných skrýší, kde se Kira může skrýt a pak uprchnout. Pro Oishiho tak bude velice složité provést to jako rychlou operaci. Čas je přitom klíčový, protože poblíž je silná posádka šógunových vojáků. Stačí malé zpoždění a róninové budou rychle pobiti. Kira má navíc ve svém domě také stálou obrannou jednotku. Jakmile se róninové dostanou do Kirova domu, budou mít jen pár minut na to, aby Kiru našli, zmocnili se ho a popravili ho, než přijdou posily.
Vypadá to, že tento jejich pokus nemá mírně řečeno velkou naději. Nelze už čekat. Čtyřicet sedm róninů musí jít do akce.
Část 5. - Pomsta róninů
30. LEDNA 1703
Čekali na to dva roky. Je to dokonalá tajná operace. Jdou dovnitř v noci, padá sníh s deštěm. Teď je to závod s časem. Oishi ví, že jakmile se přiblíží ke svému cíli, shromáždí se proti němu a jeho hrstce mužů šógunova armáda. Šance, že je zabijí dřív, než se ke Kirovi dostanou, je velice vysoká. Oishi posílá své muže do akce. Jednotky se kradou vpřed zadními uličkami a podrostem a zaujímají pozice, aby zaútočily na Kirovy domy. Aby sousedé nevzbudili poplach, až začne útok, dvě jednotky jim oznámí, že tam jsou s oficiálním posláním. A jako zázrakem to funguje.
Tahle část je celkem zajímavá. Když spustili útok na dům, bylo úkolem několika róninů klepat na dveře sousedů a uklidňovat je: „Ničeho se nebojte a jděte zase klidně spát. Je to jen pomsta.“ A pomsta je vlastně legální. I když panují velice přísná pravidla a omezení. Chtěli, aby si lidé mysleli, že se jedná o šógunovu vůli.
Další výzvou pro Oishiho je dostat své muže do komplexu. Mají dvojí strategii: útočná jednotka překonává obvodové zdi, zatímco další jednotka zabíjí stráže u brány. Róninové, kteří přelezli hradby, nyní musejí otevřít bránu, jenže stráže jim odmítají předat klíč. To jen prodlužuje čas a přitahuje pozornost. Útok už ztrácí svou sílu. Zbývá už jen jediná možnost: zámky je třeba rozbít. Všichni róninové už jsou v komplexu a nyní musejí zneškodnit Kirovi muže. Zamknou je proto v jejich ubikacích. Mají s sebou totiž takové železné svorky, které se nasadí na dveře, aby se vojáci nedostali ven. Takto neutralizovali velkou část Kirových vojáků, aniž by museli bojovat.
Teď se róninové musejí zmocnit samotného domu. Uvnitř spí Kira i celá jeho domácnost. Útočníci mohou uspět, jen pokud budou rychlí, kradmí a nelítostní. Kirova osobní stráž bojuje ze všech sil, aby útok odrazila, a Kira se mezitím snaží uprchnout. Róninové ho začínají horečnatě hledat, pročesávají celý velký komplex a přitom vědí, že se proti nim může každou chvíli přihnat celá japonská armáda. V japonském domě je málo nábytku, všechno se skladuje ve skříních s posuvnými dveřmi. Proto se museli probojovat celým domem a všechny skříně otevřít, aby je našli. Čas téměř vypršel a zdá se, že róninové ztratili svůj cíl. V posledním zoufalém pokusu jde jednotka útočníků prohledat poslední možnou skrýš, kterou byly zahrady. A právě v zahradách je Kira nalezen a zadržen. Konečně nastala chvíle, na kterou Oishi a jeho róninové čekali dva dlouhé roky. Kira dostává možnost zachovat si čest a spáchat seppuku, jenže je příliš zbabělý a musí tak zemřít ostudnou smrtí. Zatímco ho róninové přidržují, Oishi mu svým mečem usekne hlavu.
Ale zabít Kiru nestačí. Musí prokázat, že ho opravdu zabili, a tak se Oishi vrací k dalšímu starému samurajskému zvyku. Samurajové jsou kultem lovců hlav - dostávají odměnu podle toho, jakou hlavu přinesou, jakou míval její majitel prestiž a postavení a také za množství hlav. Celý systém cti je založen na kvalitě useknuté hlavy, kterou přinesou domů. A podle samurajského kódu je může odměnit jen jeden člověk - jejich pán Asano. Šli dalších osm kilometrů a nechali tu hlavu na Asanově hrobce. To je neuvěřitelně samurajská věc.
Róninové obnovili čest svého pána a zachovali se jako praví samurajové tak, jak se nikdo už přes 100 let nechoval. Nemají ale už na světě živých žádné místo, a tak se rozhodnou následovat asana ve smrti. Vydají se autoritám a během několika dní všichni spáchají seppuku.
Edo je stále vzhůru nohama z neobvyklého útoku a 47 róninů se okamžitě stává celebritami, dokonce i když šógunův represivní režim zakazuje mluvení o této hrozné události. Ale i přes přímý zákaz japonského absolutistického vládce se zpráva šíří Japonskem rychlostí blesku. Netrvá dlouho a čtyřicet sedm róninů včele s Oishim se stanou pro japonský lid legendou.
Praví samurajové
Poznali jsme příběh 47 róninů. A protože je to jeden z největších příběhů Japonska, měli bychom znát i jejich jména, nejlépe celá jména. Zde jsou:
Oishi Kuranosuke Yoshido
Oishi Chikara Yoshikane
Hara Soemon Mototaki
Kataoka Gengoemon Takafusa
Haribe Yahe Kanamaru
Haribe Yasube Taketsune
Yoshida Chuzaemon Kanesuke
Yoshida Sawaemon Kanesada
Chikamatsu Kanroku Yukushige
Mase Kyudayu Masaaki
Mase Magokuro Masatoki
Akabane Genzo Shigekata
Ushioda Matanojo Takanori
Tominomori Sukeemon Masayori
Fuwa Kazuemon Masatane
Okano Kinemon Kanahide
Onodera Junai Hidekazu
Onodera Koemon Hidetomi
Kimura Okaemon Sadayuki
Okuda Magodayu Shigemori
Okuda Chidaemon Yukitaka
Hayami Tozaemon Mitsutaka
Yada Goroemon Suketake
Oishi Sazaemon Nobukiyo
Isogai Jurozaemon Masahisa
Hazama Kihe Mitsunobu
Hazama Jujiro Mitsuaki
Hazama Shinrokuro Mitsukaze
Nakamura Kansuke Masatoki
Semba Saburobe Mitsutada
Sugaya Hannojo Masatoshi
Muramatsu Kibe Hidenao
Muramatsu Sandayu Takanao
Kurahashi Densuke Takeyuki
Okajima Yasoemon Tsuneshige
Otaka Gengo Tadao
Yato Emoshichi Norikane
Katsuta Shinzaemon Taketaka
Takebayashi Tadashichi Takashige
Maebara Isuke Munefasa
Kaiga Yazaemon Tomonobu
Sugino Juheiji Tsugifusa
Kanzaki Yogoro Noriyasu
Mimura Jirozaemon Kanetsune
Yakokawa Kambei Munetoshi
Kayano Wasuke Tsunenari
Terasaka Kichiemon Nobuyuki
Byli to hrdinové, kteří prokázali svým jménům čest. Filmoví róninové to dokázali také. Byl to sice opravdu hodně upravený příběh, ale základní podstata zůstala zachována. Nevím sice jak skutečný Oishi, ale filmový Oishi před konečným bojem před róniny řeč, která by mohla být poctou odvaze i skutečných 47 róninů:
„Není-li zločin potrestán, svět není v rovnováze. Není-li zlo pomstěno, nebesa na nás shlížejí se studem. I my musíme zemřít, aby se tento kruh odplaty uzavřel. Zůstane po nás tento záznam o naší odvaze, aby se svět dozvěděl, kdo jsme byli a co jsme učinili. Dnes večer znovu nabudeme svou čest a pomstíme svého pána. Nikdo z nás neví, jak dlouho bude živ, ani kdy přijde jeho čas. Ale brzy z našich krátkých životů už zůstane jen hrdost, jíž budou naše děti pociťovat při vyslovení našeho jména.“
Památka 47 róninů, pro něž byla povinnost a spravedlnost silnější než strach ze smrti, přežila po celá staletí jako jeden z největších vzorů cti a věrnosti v japonské kultuře.
Každoročně se 14. prosince tisíce lidí z celého světa přicházejí poklonit k hrobům 47 róninů.
OBRÁZKOVÁ PŘÍLOHA:
http://www.aceshowbiz.com/still/00005313/poster-47-ronin-06.html